Malíř Kristian Kodet tvoří i relaxuje v bývalé faře

Historickým domem lze procházet jako zámkem s komnatami obsahujícími národopisné sbírky. Nebylo pochyb, že když malíř nepobývá v centru Prahy nebo na Floridě, je mu s rodinou ve vesničce o pár číslech nejlépe.

Ale budovatelské úsilí v minulých letech muselo být nemalé i vyčerpávající.

Skvostně zrenovované stavení, které malíř koupil od církve v roce 2001, zachovává původní ráz a všude je vidět, že si náš hostitel váží práce předků. Také se tu obklopuje předměty „nepostrádajícími otisk lidské ruky“.

„To víte, když památkáři rozebrali střechu, očíslovali trámy a odjeli s nimi, tak to tu nejlepší období nebylo. Ale vše se podařilo. Když nemáte střechu a kus patra, tak je to dost šílené. Taky se odtud odvezlo sedm náklaďáků násypů z půdy a z podlah. Mám rád přírodní materiály, takže podlaha je tu zase z prken.

Cihly z půdy jsme použili na podlahu v přízemí. Omítky se tu odstraňovaly až na kámen. Místní zedníci si poradili i s obnovou omítky na klenbách v přízemí. Sehnali jsme i úžasného kluka - keramika, který nám tu postavil dvě pece, krby… Byla to dlouho neobydlená ruina a už je to zase fara. Nedělali jsme tu z toho podnikatelské baroko. Je to opravdové baroko,“ usmívá se náš, jako vždy elegantní, hostitel.

Ne že by tu nechodil na houby jako chalupáři ze sousedství. Ale je to tu přece jenom, řekněme, nezaměnitelné. „Jednou jsem šel do lesa s košíkem sbírat šišky. A sousedi mě viděli, jak se pořád ohýbám, a nechtěli věřit, že nacházím tolik hub…“

U Soběslavi bylo rodinné sídlo, kterému se říkalo Kodetov. Jenže z nedaleké bývalé pískovny se stala skládka, a tak hledali nové zázemí. Až našli toto místo, nedaleko Tábora, kde pražský rodák cítí a ctí kořeny předků, děda i otce - sochařů.

„Je strašné, co vám řeknu, ale já už sem do jižních Čech jezdím pětapadesát let! Má to tu své kouzlo, po kterém se mi stýskává. Tak jako se mi teď stýská po Americe. Tam se mi zase bude stýskat po rybnících. No, tam je zas to moře. To je vám vody, to je neuvěřitelné.“

Kristian Kodet žil třináct let přímo na Manhattanu. I odtamtud vyjížděl za přírodou.

„Poslední dobou jsme rádi na Floridě. Jednak kvůli teplu a neuvěřitelně milým lidem, ale i proto, že New York je odtamtud nedaleko (na jaře tam budu mít velkou výstavu).“ Je autorem i náhrobního kamene pro Waldemara Matušku. Se zpěvákovou rodinou se přátelí dlouho a také dlouho na Floridu jezdí. Nedávno Kodetovi využili profese paní Oliny, která jim jako realitní makléřka zařídila koupi domu -architektonicky prý skvěle vyvedeného bungalovu.

Jenže tam dva roky nikdo nebydlel (přesně v intencích americké krize dům původním majitelům sebrala banka). Takže Kodetovi mají před sebou opět několik měsíců rekonstrukčních prací. V době naší návštěvy se už pomalu připravovali k odletu.

„Musím říci, že já jsem takový staromil. Měli jsme v Táboře tři renesanční domy, kde bylo pět let Museum Kodet. Celé jsme to také restaurovali, což bylo ještě náročnější než tato fara. Ale památkáři už poznali, že mám vztah ke starým věcem, takže mi pak tady už nechali poměrně volné pole působnosti. No, pokročili jsme tu. Věřte tomu, že i když žiju na Staroměstském náměstí v Praze, tak jak mohu, jsem tady. Čtyřicet kilometrů kolem nás je les. Tam když vejdete, zabloudíte. Ale mám loveckého psa a odolnou ženu, tudíž chodím občas i na ty houby.“

Na stavební práce prý Kristian Kodet dohlížel osobně. „Všiml jsem si, že šest lidí nedělá a dva dělají. Tak jsem si vybral ty dva a ti to pak dokončili sami. Rok a půl se tu každý den něco dělo. Občas se mě někdo zeptá, jestli tu mám bazén, jacuzzi a jiné vířivky… Takové věci já nemám, ale mám třeba pec nebo krb a podobné úžasné věci. Jsou tu neuvěřitelné i komíny, takzvané průlezáky, do kterých se vejde člověk.

Spousta věcí je tu tak, jak to bývávávalo… Patina trámů, prohřátá pec mi říkají mnohem víc než nějaké moderní doplňky. I když tady teče teplá voda, úplně jako ve středověku tady nejsme.“

Kristian Kodet má v paměti „kontrast Manhattanu s absolutní přírodou, pár kilometrů na sever, kde jsou potoky plné ryb a kolem úžasná vegetace a baráky, které se nezamykají. Tak to bylo také úžasné. Člověk to vyhledává. Málo platné - příroda vítězí. A odněkud člověk čerpat musí.“