Malíř Josef Achrer tvoří pod dohledem slunečních paprsků

„Na Žižkováka si hraju sedm let. Celý můj život byl vlastně na Praze 4, táta byl také výtvarník a měli jsme na Spořilově ateliéry vedle sebe. Dělával jsem s ním i řezbařinu do dřeva, a když mi potom umřel, tak jsem se definitivně vrátil k tomu, co jsem vystudoval - k malování. Je mi přece jenom daleko bližší.“

Mezi Parukářkou a Vítkovem je při výhledu z okna patrné, jaké že je Žižkov vlastně zastavěné údolí. „Je to tu skvělé, mám to tu moc rád a i toto je bezvadný prostor,“ konstatuje nositel zvláštního příjmení, k němuž - podle tradujících se rodinných úvah - Achrerovi přišli díky Napoleonově vojákovi, který u Slavkova nejen bojoval.

„Na Moravě, odkud pocházím - narodil jsem se ve Vyškově - mě naučili, že všechno vypěstované ovoce se nemá dávat do kompotů, ale do lihovaru. Dlouho mám chalupu v jižních Čechách, tak jsem je to tam už také naučil,“ usmívá se Josef Achrer. Jeho obytný ateliér je zařízen nejen starožitnými kousky a jeho obrazy (z jednoho na nás hledí indiánský bůh slunce Virakoča), ale i pálenkou s vlastní etiketou.

„Po roce 89, kdy Prahou začali pobíhat chlápci ve fialových sakách a děly se tu divný věci, jsem v jednadevadesátém odjel na chalupu kousek od Červené Lhoty a vrátil jsem se za čtyři roky. Pravda, ještě jsem si přijel pro šatník a pro barvy. Tam jsem maloval a jenom jednou za čas přivezl do galerií obrazy. Tehdy jsem měl malou dceru, která s námi vyrůstala na venkově, a bylo to úplně ideální. Vlastně jsme se vrátili, až když měla jít do školy.“

Od té doby je prý chalupa natolik obyvatelná, že je to vlastně další domácnost. „Ale chalupaření, kromě pobytu tam, pro mě žádná velká radost není a na různé odborné práce si raději najímám řemeslníky. Ale i tak je to přece jenom tělocvik a přirozený pohyb, který mi v Praze chybí. Jednou stříháte stromy, podruhé vám dovezou uhlí. I dnes tam vydržím být dlouhé týdny. Když byly v Praze povodně, byl jsem tam až do října.

Pak mi tam ale začne být smutno po lidech i tomto městě. Když mi čas vyplňuje malování, které mám strašně rád, je to něco jiného. Do Prahy jsem se vracíval na konci sezóny jako pražští důchodci. V poslední době mě to sem táhne i za mojí současnou partnerkou i do tohoto ateliéru, který mám - i když ten moderní termín nepoužívám, ale teď mě napadl - vymazlený.“

Josef Achrer by prý vlastně ani nepotřeboval chodit do centra, nebýt uměleckým ředitelem Nové síně ve Voršilské ulici. „Chodím tam podepisovat smlouvy, organizovat a zahajovat výstavy,“ konstatuje spokojeně člen výtvarné skupiny Kompresionisté. „Kontakt s děním je důležitý. A díky synovi, který loni diplomoval, mám kontakt i s úplně mladými malíři. Syn je vlastně čtvrtá generace výtvarníků v naší rodině. Spolu s kamarády z jeho okolí chodíme na pivko a hádáme se, kdo je větší vůl. Pochopitelně jsem pro ně stará škola, i když se pořád snažím vymýšlet nové techniky, a proto mám také v obrazech třetí rozměr - reliéfy. Možná pozůstatek z té řezbařiny.“

Trojrozměrné ornamenty opakující se ve variantách na obrazech Josefa Achrera připomínají originální písmo. „Klepu ho z rukávu a vůbec si ho nepředkresluji. Vůbec nevím, kde to ve mně je, ale je to tady všude.“

Náš šedesátiletý hostitel přišel do Prahy v roce 1974. „Maloval jsem kinoreklamy, abych se i s rodinou uživil, a úderem revoluce jsem šel na volnou nohu.“ Od té doby změnil několikrát adresy i ženy (co manželství, to prý prstýnek na ruce a přesun s minimem věcí). Se současnou partnerkou bydlí v pár set metrů od ateliéru vzdáleném bytovém domě. V novostavbě odsouvající atmosféru starého Žižkova na stále menší území ohraničené pavlačemi, a možná i do zapomnění. Developerům ani nárokům současnosti neporučíš.

„Interiér bytu máme moderní, ale i tam je pár starých věcí a také moje obrazy. Ale ty už jsou prodané a čekají, až je budou mít noví majitelé kam pověsit.“

Do ateliéru, kde se opravdu příjemně pobývá i návštěvám, někdy prý přechází, jako když jiní odjíždějí na chatu.

„Ale i tak tu trávím hodiny hlavně u malířského stojanu. A taky mě začínají bolet záda. Doktor mi řekl, že to nic není - jen staré maso… Protože se tomu věnuju už pětadvacet let a u velkých formátů toho ani moc nenasedím. Ale zas tak velké obrazy nemaluji. Ty největší se musejí vejít do výtahu. Jinak bych je odsud nedostal.“