Magdaléně Krupilové dávají lišky i dobré ráno

S manželem obývá dřevěnou chatu v údolí kousek od Dobřichovic, odkud to nemá daleko např. do pražských galerií nebo na hrnčířské trhy v Berouně. („Na ty jezdím opravdu ráda, protože si myslím, že je pořadatelé dělají přesně tak, jak to má být. Neprodávají tam žádní překupníci a všechno má svoji duši.“)

„Vyrůstala jsem na východním okraji Prahy v domě se zahradou a s rodiči jsme bývali pořád venku - i pod stanem. Včetně týpí. Sice nejsme žádní hipíci nebo ekoteroristi, ale žijeme si vědomě na pohodu. Odmalička jsme jezdili na trampy, otužovat se a grilovat na sněhu. Naši nás k tomu vedli. Buď to máte v krvi, nebo ne. A tady je to pro mne úplný balzám.“

Magdalena se v dospělosti postupně stěhovala od Prahy dál a dál. „Až jsme narazili na inzerát, že se prodává tato chata. Hned se nám tu zalíbilo, na zahradu chodí srnky… Bez auta by to tady ale opravdu nešlo. A bez šikovného a stejně naladěného partnera také ne,“ připouští Magdalena se vzpomínkou na původní majitelku - také malířku. „Mělo to tu své kouzlo, ale na interiéru bylo vidět, že naše předchůdkyně už tu na to neměla energii.“

Elán nových majitelů je patrný vlastně všude. Z malířského ateliéru se stala útulná a plně funkční kuchyně s jídelním stolem a vstupem na terásku s dalším velkým stolem. Přírodní materiály jako by přímo vstupovaly do interiéru z okolní přírody. Ostatně s opracovaným kmenem stromku chránícím roh místnosti to tak je doslova. „Vždycky si něco vymyslím a manžel jde a udělá to,“ usmívá se s netajenou pýchou na svého partnera Václava, muže mnoha řemesel, který se pro potěchu stává i uměleckým kovářem - samoukem.

„Bydleli jsme v podnájmech i v krásných, čistých novostavbách, kde partner vyndal ty svoje flexy a další nářadí… Pochopila jsem, že vážně musíme z města někam do svého. Tento domek měl uměleckého ducha, ale přímo volal po dotažení. Opravdu jsme se tady vyřádili! Přidělali jsme okna, změnili dispozice a účel některých pokojíků (desetiletá dcera má svůj v podkroví s mezipatrem). Stůl a poličky jsme si dělali sami a samozřejmě to tu ještě není hotové.“

„Mám velkou radost z toho, že se má práce líbí i babičce, kterou mám moc ráda a máme úžasný vztah, i když se často podivuje nad mými nápady. Je totiž bývalá vojanda a pořád má ráda řád, čisto a posekaný trávník.

Máme v rodině krásné spojení. Mamka s taťkou mají květinovou farmu a bydlí u ní v maringotce na břehu rybníka. Máme skvělé vztahy v rodině, všichni se milujeme a často si to i říkáme. A snažíme se často vidět. I když babička bydlí na severu. Rodiče jsou pro mě pořád inspirací. Včetně toho, že také chodí bosi. Navíc jsou vlastně přes kopec u Líšnice,“ pochvaluje si život Magdalena, která má i podnikatelský talent, protože se sama stará, aby se tvorba z jejího „přírodního“ ateliéru s názvem Divokrásno dostala k zájemcům.

„Všechno vzniklo náhodou, i když mám uměleckou školu - obor nábytkářství, děda maloval olejomalby, takže mi dal více talent po něm než ta škola, kde jsem se k akvarelům nedostala.“

„Ráda pořádám i kurzy, protože jsem přesvědčena, že v každém nějaký talent je. Malování je relax a každému doporučuji, aby si to vyzkoušel. I v dospělosti,“ potvrzuje svůj temperament pětatřicetiletá malířka.

„Posun mé práce od nábytkářství k malování vlastně nastartovalo, že jsem pro jednu charitu namalovala krocana podle jejich přání. Poslali mi pro inspiraci plecháček, kde bylo jejich oblíbené zvíře vyobrazeno. To mě inspirovalo k vlastní produktové řadě. A za covidu mi nic jiného ani nezbývalo než začít sama doma, a byl čas zařídit si tady dílnu. Rozjela jsem e-shop a začala dělat i oblečení s mými motivy. Už mám vlastní dílnu i v Řevnicích. Jsem hodně aktivní a rozlétaná, ale přesto mě tento dům tak nějak uzemnil, ukotvil. Vždycky, když se sem vrátím, tak cítím, jak mě obklopuje klid a pocit jistoty. Nedaleko je farma na mléko, vajíčka nám vozí naši a k sousedům chodíme pěšky na šachy a skleničku vína. Už jsme si tu zvykli na pohodu.“