Loutkář a řezbář Antonín Maloň bydlí v originálním domě

Venkovský ráz přízemního domu - vlastně předchůdce řadovky s vlastní zahradou a s hučícím jezem na Svitavě v dohledu, neruší ani okolní činžáky. Je to opravdový ostrůvek klidu (pokud se tu nesejdou kamarádi třeba i s cimbálem, což kvitují i sousedé) a tvůrčí pohody.

„Toto stavení si vymyslel a nechal tehdy postavit na své zahradě jeden pan architekt, který bydlel v domě vedle a zajistil si tak přivýdělek na důchod. Našel jsem tu i sešitek, kde byl zapsán nájem deset korun za měsíc. V jednom z těch bytů prý žila matka se šesti dětmi."

Antonín Maloň si cestu na volnou nohu prošlapával poměrně dlouho, ale nelituje a neměnil by ani adresu.

„Od dětství jsem rád něco montoval a zatloukal hřebíky. Dodnes nerozděluji práci na manuální a nějakou jinou."

Doma mu maminka říkávala: Udělej si řemeslo a pak se věnuj, čemu chceš. „Táta byl také strojař, takže to šlo souběžně se mnou. A kam jinam z průmyslovky než na strojní vysokou. Po škole už jsem měl první dítě, takže honem vydělávat. Patnáct let jsem projektoval a vedle toho se bavil malováním, až jsem se přes výtvarno dostal ke kombinaci řezbářství a mechaniky. To mě někdy začátkem osmdesátých let oslovilo nejvíce. Hodně mě ovlivnili loutkáři František Vítek s Věrou Říčařovou, kteří mají dodnes své loutkové divadlo. Dali mi základ. Také jsem si přitom uvědomil, jak málo se u nás dědí řemeslo z otce na syna," konstatuje Antonín Maloň, který se svým koníčkem živí od roku 1991.

„Od té doby nepracuji, ale mám životní náplň." Vystavoval už i v Rakousku, Nizozemsku, Dánsku, Washingtonu (Festival of America Folklife) a rád vzpomíná na spolupráci se Studiem Dům Evy Tálské a s Divadlem bratří Formanů.

Stoletý dům zůstal vlastně nezměněn, jen místnosti současný majitel propojil novými dveřmi ve vybouraných stěnách oddělujících jednotlivé bývalé bytovky a ve středu domu je nová koupelna se záchodem. Vše s respektem k původnímu rázu.

Jídelní stůl po babičce má původní nohy, ale deska z masivu je nová. Většina nábytku v kuchyni, střídmě zařízeném obýváku i v ložnici je vlastní výroba ze dřeva. Patří k tomu i parapety na oknech a zrenovované prkenné podlahy s patinou.

„Mám i malou protahovačku po tátovi, ale plocha vyhoblovaná ručním hoblíkem je úplně něco jiného a já jsem tu šel touto cestou. Koberce jsem si domaloval, a když se zašlapají, tak si namaluji nové," usmívá se brněnský rodák.

„Pamatuji si, že jednou kamarád dovezl v plechovkách vyuzené tuňáky z Řecka. Měli jsme je uprostřed stolu, kolem kterého jsme s kamarády téměř celou noc stáli a mazali si ryby na chleba. Ráno nešlo přehlédnout tmavé kolo vyšlapané kolem stolu. Tak jsem to musel pojednat... Od té doby jsem zrušil koberce."

Antonín Maloň má rád i staré židle. Sbírá je tedy nejen proto, že občas mívá početné návštěvy. Masivní posezení z klád u zahradního krbu by nemuselo vždy stačit. Přes léto zůstávají židle vyrovnané podél domu. Jen opřené tak, aby jim tolik nevadil déšť.

„Dřevo je krásné syrové. Stačí fošny vydrhnout rejžákem a pak už nelakovat. Dřevo má tu vlastnost, že když se namočí, tak se mu tzv. otevřou póry a vypudí špínu. Po vyschnutí se zase zavřou a dřevo je čisté. A krásně zrůžoví. Jako když námořníci drhli palubu.“

S útulným, ale jednoduše vybaveným obývacím pokojem (krbová kamna, pohovka, konferenční stůl a police pod okny) kontrastují dílny se stěnami obloženými až ke stropům nářadím i plakáty z představení mnohých loutkových divadélek.

„Když jsem byl projektantem, tak po odevzdání výkresu byl málokdy vidět výsledek. Práce se dřevem mě naplňovala, protože jsem měl brzy něco v ruce. Navíc mě bavilo k loutkám a různým hračkám vymýšlet i vyrábět mechaniku, která je rozpohybovala. Dělal jsem to tak ještě předtím, než jsem se začal loutkařinou živit.“

Při naší návštěvě na ponku odpočívaly před dotvořením dvě loutky, které si zadavatel nechal vyrobit s obličejíky nápadně podobnými jeho dětem.