Kulturista Vít Chaloupka si splnil dětský sen, vybudoval westernový ranč

Nic na tom nemění fakt, že za silnicí už je Polsko a Vítkův ranč je na kraji vesnice Černousy. Každý kulturista musí mít silnou vůli. Ale zarputilost fitnesstrenéra a dietologa (s mistrovskými tituly v kulturistice z minulých let na kontě a autorstvím pomalu čtrnácti odborných knih) je už pověstná.

Naposled si ji sám vyzkoušel při letních záplavách. Přestože je jeho území vlastně na kopci, pro přívaly vody se stavění nového změnilo v zachraňování již hotového.

Vůli si Vítek Chaloupka vyzkoušel už před pár lety. Tak dlouho budoval indiánský tábor pro děti na jihu Čech, až přes všechny překážky svoji mírumilovnou válku o svůj sen vyhrává až tady, na severu. Lokalitu mu poradil Vítězslav Jandák. Malý žižkovský byt a vinohradské pracoviště opouští, jak jen to jde, a utíká do svého světa.

„Každý je vítán. Už teď se tu zastavují cyklisti, výletníci a nevěřícně pozorují, co to tu vyrůstá. Počítám, že tady budu pro přátele pořádat i větší akce. Zazpívá jim třeba Vašek Neckář, Jakub Smolík, Michal David nebo Naďa Urbánková… A k jídlu budou pečená kolena a klobásy. V tomto, jinak chudém kraji si lidi potrpí na jelení a daňčí klobásy. Ovšem já tady jím tu svoji milovanou suchou rýži, vodové a zeleninové polévky, hlívu, vařené maso… A hlavně už dvanáct let každý čtvrtek nejím vůbec,“ vypráví hned v bráně svého Indiánova & Westernova Vítek, kterému ne náhodou kamarádi říkají náčelník.

„Pomáhá mi tu jeden věrný člověk, původně umělecký truhlář, a jeden brigádník. Já si něco vymyslím, nakreslím a on to potom na místě ještě dotáhne do té pravé podoby.“

Vítek již obývá svůj vigvam - srub - a westernová osada na druhé straně louky už taky pokročila. Průčelí saloonu, banky, vězení, pohřebního ústavu… už vytvářejí milou iluzi.

„Všechno je to ze zbytků a odpadového dřeva. Zajít na pilu umí každý, kdo to dokáže zaplatit. Ale tady si to buduji postupně, kousek po kousku. Stěny mého srubu Chozé (tak přezdívá svého parťáka Josefa, druhý pomocník Martin zatím přezdívku nemá) vymyslel tak, že místo trámu jsou na sebe dány vyrobené truhlíky. Když zatopím v kamenném krbu, je tu hned teplo. Doplňky dostávám od kamarádů, nebo je sháním po vetešnictvích. Už několik let.“

Celé to vypadá na první pohled jako hra jen tak pro oko. Ale když vstoupíte do náčelníkova příbytku, téměř zvážníte. Je to paráda!

Vít se nepřestává (sám se sebou spokojen) usmívat i očima, ani když se převlékne do apačského kostýmu a ještě si nasadí paruku s dlouhými černými vlasy a přizdobí ji čelenkou ze stejného plátna, jako má košili. „Modrá byla barva Apačů a při běžném oblékání si na velkou zdobnost nepotrpěli. Vysoké boty z kůže nosili kvůli chřestýšům, když ještě žili ve volné přírodě. V rezervacích začali nosit nízké mokasíny. Těch tu mám také samozřejmě několik. Zbraně (dvě pušky ládovačky, luk…) tu mám jenom jako stylovou dekoraci, jinak bych v životě z ničeho nevystřelil.“

Z interiéru už obydleného srubu by měl snad radost i Vojta Náprstek! Na celkovém dojmu nekazí nic ani stará almara ve Vítkově ložnici. Ovšem pobitá neopracovanými krajinkami. Vypadá skvěle! Dýmka míru na poličce je dárek od dětí z letního tábora. „Tu tady rozhodně musím mít.“

Jak je náš průvodce střídmý ve své stravě, široké lože ale neošidil. Nabízí se otázka, zda je s ním sdílí nějaká indiánka.

„Počítám, že vesnici mimo jiné rozšířím i o mexický kostel, nechám ho vysvětit a už jsem dohodnutý s farářem, že tady bude oddávat. Chtěl bych být první a chci si opravdu vzít černovlasou indiánku. Jenže žádná ještě není. Víte o někom, kdo by chtěl žít s takovýmto padesátiletým bláznem jako jsem já a snášet moje nápady?“ ptá se dvakrát rozvedený otec tří velkých dětí.

„Budu tady mít i půjčovnu kostýmů, kterých mám za roky nasbíraných spousty. Už mám vypozorované, že každého, kdo sem přijde, prostředí tak pohltí, že se chce alespoň vyfotit jako kovboj nebo indián.“

Iluzi zapadákova ještě umocňuje ohrada s jedním pštrosem (zatím) a výběhem pro kozy. „Samozřejmě by se sem hodili koně, ale o ty bych se nemohl dost dobře starat. A koňák opravdu nejsem, na rozdíl od slavného žokeje a jmenovce.“ Náčelník tu přespává teprve od letošního jara.

„Zúročuji tady zkušenosti z doby, kdy jsem na jihu stavěl podobný tábor pro děti, aby si ještě víc užily. Už to nabíralo obrátky, ale najednou to majiteli, který mi prodal pozemek, začalo vadit…

Tady bych jednou chtěl žít víc než v Praze. A klidně by sem za mnou mohli jezdit zájemci o dietologii. Prostředí je i pro ně důležité. I takovou mám zkušenost. Jenže vybudovat něco takového je opravdu problém. Za poslední roky jsem zjistil, že v této republice se moc nenosí dělat něco pro děti (organizování táborů už jsem vzdal), přírodu, pro veřejnost… A ze sociálního hlediska dostat lidi od drog, internetu k přírodě jde špatně. A k tomu ještě klacky pod nohy od úřadů… Myslel jsem si, že to tu bude hotové už před dvěma lety, jde to však pomalu. Ale to hlavní se mi už podařilo!“