Kouzelné bydlení v jižních Čechách podle fotografa Pavla Hanzlíka

Na nedávném veletrhu uměleckých fotografů Prague Photo představil Pavel Hanzlík záběry z přírody a z krajiny dětství. Aby je mohl pořídit, stačí mu projít zahradou a zadní brankou, ujít pár set metrů na známá místa a ve správnou chvíli pořídit záběry. Navíc má v garáži terénní autíčko, takže rádius jeho cest za kouzly přírody může být i větší.

Ateliér poskytuje i dost prostoru pro archiv katalogů z obeslaných soutěží. „V roce devadesát jsem se začal věnovat spíš podnikání souvisejícímu s fotografováním. Ale od roku 2006 jsem opět začal obesílat soutěže - i ve světě. Těší mě, když získám medaili, o které někteří čeští profíci říkávají, že by je nezajímala, protože takové dostávají amatéři. Jenže ve světě až takovou rivalitu neřeší."

Nehledě na to, že někteří profíci by mohli být rádi, kdyby měli takové fotografie, jako jiní amatéři,“ konstatuje s nadhledem Pavel Hanzlík (jeho fotografie se už dostaly do třiceti zemí) a dodává, že sám sebe považuje za komunálního fotografa, kterého provozování klasického fotoateliéru na malém městě, včetně založení fotokroužku, dovedlo až k pořízení domu s pokoji k pronajmutí.

Do jednoho z nich se prý rád na cyklodovolenou vracívá i herec Petr Nárožný. Za domem je velký ateliér, kde se fotí i svatebčané (třeba všichni).

„Budování domu v centru jsem už zadal stavební firmě a věnoval se svému podnikání ve velkoobchodu a soustředil se na to, abych vydělal i na tu firmu. Už jsem neměl sílu, abych něco na stavbě dělal nebo i hlídal sám. Rozhodl jsem se o nic nestarat a za deset měsíců převzít od základů novou stavbu,“ vzpomíná Pavel Hanzlík, který má za sebou i zkušenosti se stavbou řadového domu svépomocí, do které se pustil ve třiadvaceti letech. Za jiných podmínek.

„Dnešní ateliér byla také zřícenina hospodářského stavení. Na základy okolních staveb si lidi odsud odvezli hodně valníků kamení. Celý objekt jsme koupili se starou paní na dožití a měli jsme ze začátku k dispozici jednu místnost. Na původních základech vznikl vlastně nový dům, vlhké a téměř metrové stěny už neměly budoucnost.“

Zato rodinný dům během let prokázal svoji kvalitu, i když přece jen dochází k průběžné výměně oken a dalším úpravám. Celkovou proměnou prošla koupelna. Ale hlavním zásahem do původního projektu bylo vybudování praktického vstupu z kuchyně do zahrady.

„Devět, deset lidí nás tu je docela často,“ dodává k životaschopnosti domu paní Hanzlíková, maminka tří dcer.

Ze zvýšeného přízemí (při pohledu ze zahrady) se dveřmi v místě bývalého okna vstupuje na kovovou podestu a po pár schůdcích už jste mezi záhonky. Aniž by se muselo procházet domem do přízemí.

Dům je vlastně ve svahu a z ulice tedy vypadá vyšší. O to větší klid na zadní zahrádce je. Jako pomník připomínající nadšená zahrádkářská léta se na jejím konci vypíná skleník. „Dřív jsem v něm i přitápěl a teplo rozváděl trubkami pod záhony a měli jsme pořád čerstvou zeleninu. Dneska tam máme jen pár salátů a rajčat na chuť. Jinak tu máme vlastně jen kytičky - hlavně lilie. Je to můj relax, člověk se musí něčím odreagovat.“

Záviděníhodnou výhodou je u domu i dvanáct metrů hluboká studna. „Voda je tak čirá, že když je dostatek světla, tak je vidět až na dno. A když víc prší, tak voda přetéká. A to jsme na kopci.“

Návršíčko s lesíkem za domy na kraji Blatné se jmenuje Vinice. „Za mých dětských let, až do mých dvaceti, tady nestál jediný barák. V Blatné jsem od tří let. Rodiče měli postaveno kousek odsud.

Když mi bylo čtyřiadvacet, tak jsem začal svépomocí stavět tento barák. Takže stojí už třiatřicet let. Samozřejmě to bylo něco jiného než dnes. Sehnat kachlíky byl úspěch - nejlépe druhou třídu za pár korun i s rizikem, že se jich spousta vyhodí.

Tenkrát by nebyl ani tak problém si zaplatit řemeslníka. Můj problém byl, že jsem neměl peníze. Nic jsem nezdědil, na všechno jsem si musel vydělat těmahle rukama. Navíc to byla taková doba, že když jsem si objednal schody do baráku, tak mi je nedodali, protože je nechali někomu, kdo jim přidal úplatek. Měl jsem je objednané několik měsíců a až napotřetí jsem přestal riskovat a dojel si pro ně sám.

Před třiadvaceti lety jsem si vymyslel i dřevěný obklad zákoutí v obýváku, to byla manželka těhotná. Kdo si hraje, nezlobí,“ usmívá se Pavel Hanzlík, když nám popisuje svá budovatelská léta.

Ale i nová doba přinesla, kromě širokého sortimentu zboží, další zážitky stavebníkovi: „Při nedávném obkládání koupelny se řemeslníci snažili vzdorovat mým představám a tvrdili, že se to tak nedělá. A já na to, že mě to nezajímá a že to chci tak, jak to vyhovuje mně. Sprchový kout byl pro ně opravdu velkým soustem. Ale přece se nebudu kvůli jejich pohodlnosti, až se jednou nebudu moct ohnout, bouchat o ostrou hranu.“

Potok vinoucí se loukou, osamocené stromy, návrší s kostelíkem... Vše na dosah.

„Chce to, aby si člověk hleděl svého. Když přijedete do cizího prostředí, tak tam obdivujete to, co všichni turisté. Nafotíte, co mají všichni. Navíc chodíte, když je sluníčko. Já to tu mám také nachozené za pěkného počasí. Ale pak se vracím na hezká místa, když je mlha nebo svítá, zapadá slunce… A hledám. Fotil jsem daleko široko, ale tady si zafotím nejlépe. V okruhu deseti kilometrů. A pořád ještě neznám každé místo! Je tady takových různých kamenů a zákoutí, že je pořád co objevovat.“

Jeden objevený kámen si Pavel Hanzlík nechal převézt do zahrádky před ateliérem. I za cenu, že stavební práce musely počkat. „My jsme museli zbourat barák, abych mohl na zahrádku umístit kámen,“ směje se patriot a dodává, že na jedno místo může přijít třeba dvacetkrát a pokaždé to tam bude vypadat jinak.