Klasik českého designu a pedagog Rostislav Vaněk má z bytu výstavní síň

Ano, Rostislav Vaněk tu bydlí, ale také s kolegy ze svého studia pracuje a celý mezonetový prostor – od zápraží přes ložnici až po částečně zastřešenou terasu – připomíná galerii s pestrou expozicí obrazů, soch, grafik, fotografií, skla a designových předmětů.

„Nejde ani tak o koncipovanou sbírku umění, ale o věci od mých přátel, které mám rád. Když jsem někomu dělal knihu nebo katalog (a byly jich desítky), raději jsem místo honoráře přijal jeho dílo,“ říká náš hostitel, který nejen obývá „vlastní výstavní síň“, ale také byl před pár týdny při příležitosti předávání Ceny Czech Grand Design uveden do Síně slávy.

S prací pana profesora a akademického malíře se zřejmě i mnohý náš čtenář setkal vícekrát, než by si myslel. Rostislav Vaněk je nejen autorem různých druhů písma, ale i informačního systému pražského metra, který se postupně proměňuje, a než k lepšímu je spíše ničen.

„Původní grafická čistota konceptu je amatérsky doplňována, zaplevelena novotvary. Je mi to líto a bylo by třeba s tím něco udělat.“

Pokračovat ve výčtu jeho tvorby by si vyžádalo ještě hodně písmenek. O vztahu Rostislava Vaňka k umění a designu vypovídá i sám interiér bytu.

„Jsem tu v nájmu u osvíceného a pečlivého majitele domu. Jedním z jeho prvních počinů bylo, že v domě postaveném kolem roku 1910 nechal všude zasekat rozvody plynu a elektřiny. Byla to náročná práce. Na rozvodné skříňky nechal udělat dvířka ve stylu výzdoby na chodbách. I výtah je v retro stylu a celý dům je udržovaný.“

A to není památkově chráněný. I díky tomu si mohl na vybudované terase orientované do vnitrobloku náš hostitel nechat postavit zimní zahradu s oblouky odkazujícími na charakter domu. Řada židlí prozrazuje, že zde bývá mnoho hostů. Docházeli sem na bytové semináře i studenti UMPRUM. „Každá židle je jiná a kupoval jsem je po bazarech.“

Nečekaně je tu zařízena i koupelna. Její perlou je originální vana vyrobená z nerezu. Pohodlný oblouk doplňuje i schůdek na sezení spolu s koženými opěrkami hlavy.

„Nepotřebuji mnoho vody, abych si mohl pohodlně cachtat nohy,“ usmívá se náš průvodce. Ložnicí mu je zákoutí u vstupu do koupelny. Na první pohled asketické lůžko je součástí celého prostoru, pár metrů od jídelního stolu a výklenku s kuchyňským koutem ničím se nepodobajícím nabídce kuchyňských studií.

Celému prostoru dominuje bílá barva dávající vyniknout černým zárubním, nábytkovým solitérům i rámům většiny obrazů.

„Mám to tak rád. Je to ta nejneutrálnější barva hodící se ke všemu. Vždy mě u obrazů zajímalo i jejich rámování. Dnes už se rámuje jinak než před třiceti lety. Jinak se také rámuje obraz pro galerii, která dílo prezentuje v původním rámu, jak je získala, a jinak do bytového interiéru. Já si většinou navrhoval rámy sám.“

Původně tu mělo být více bytů, ale majitel nechtěl dům přeplněný lidmi. Rostislav Vaněk se o prostor ucházel v pravou chvíli a vyhověl představě vybudovat tady jeden byt.

„Na začátku tu byla velká díra a základ konstrukce patra. Namaloval jsem si několik návrhů a obcházel s nimi úřady. Nakonec jsem ke svému překvapení, bez úplatků, dostal stavební povolení. Samozřejmě jsem musel dodržet projekt statiky, sítí a všechna bezpečnostní nařízení.

Pak už jsem si tady mohl dělat, co jsem chtěl, limitem mi byly jen mé finanční možnosti, a tak jsem musel při zařizování šetřit. Je rozdíl v tom, když máte v bytě patnáct vypínačů a zásuvek, můžete si koupit atypické a drahé, ale když jich máte sto, už začnete přemýšlet, jestli nestačí ty nejlevnější. Chyba je, když si začnete říkat: To dodělám později… A nikdy k tomu nedojde.

Taky jsem měl představu, že radiátory budou zasekané do zdi. Ale protože nebylo kam, tak jsem je musel obezdít tvárnicemi z pórobetonu. Vlastně jsem se stěhoval proto, abych měl stěny na obrazy,“ usmívá se pan profesor a dodává:

„Mám tu umělecká díla, se kterými souzním, obdivuji je, mám je rád, a když se k nim opět po čase vrátím, vždy si vzpomenu na spolupráci s jejich autory, z nichž už řada nežije. Je mi v tom skvěle a jsem tu rád.“