Článek
Hudební fakulta Akademie múzických umění sídlí ve zrekonstruovaném Lichtenštejnském paláci třiadvacet let a v horní části Malostranského náměstí má už „svůj zvuk“.
Hudba tu za okny zní celé dny (i o víkendech) a cestu za divadlem na nádvoří si během letních měsíců nacházejí stovky diváků.
Velká chlouba na Malé Straně
Staré gotické i renesanční stavby byly složitě přestavovány, propojovány a upravovány pro nové funkce velmi zdařile i podle památkářů a dalších odborníků. Při rekonstrukci byl celý komplex navíc zbaven devastujících příček a necitlivých dostaveb.
„Upřímně řečeno, domů si spíš chodím od hudby odpočinout.“
„I zahraniční studenti a návštěvníci většinou žasnou, v jakých úžasných prostorách s geniem loci máme zkušebny. V zahraničí jsou hudební fakulty většinou v moderních, spíše kancelářských objektech bez atmosféry. Ani v Londýně nemají takto nádhernou budovu jako my v Praze,“ pochvaluje si své pedagogické působiště vítěz nejedné mezinárodní klavírní soutěže, jehož hra je často spojována s výjimečnými interpretacemi zejména Chopinovy klavírní tvorby.
Ke skvostům rekonstrukce patří i velký sál Bohuslava Martinů, do něhož byly s citem vestavěny nové varhany. Zkouška – nerušit!
Ostatně to dokládá i nejnovější album Klánský Plays Chopin. Ale v minulosti Ivan Klánský nahrál např. kompletní klavírní dílo Bedřicha Smetany i Leoše Janáčka.
„Miluji hudbu Fryderika Chopina a vlastně jsem ji překvapivě natočil až nyní. A rovnou dvojalbum, nešlo vybrat méně skladeb. Myslím, že budou spokojeni jak ti, kteří ji budou poslouchat soustředěně s notovým záznamem v ruce, tak i ti, kteří si chtějí poslechnout hezkou, melodickou a pestrou hudbu třeba v autě. Je to deska pro širší publikum.“
Cestovní kancelář
„Bydlím také na hezké adrese – na Malvazinkách, ale v úplně normálním bytě pana domácího. S dvěma dospívajícími dětmi. I klavír tam mám starý, protože většinou hraji, abych nerušil, tady na Akademii. Upřímně řečeno, domů si spíš chodím od hudby odpočinout.
Vnitřní – nástupní schodiště ke koncertnímu sálu získalo novou a invenční balustrádu podle návrhu Karla Nepraše.
S touto školou jsem spjat dlouhá léta. To jsme ještě sídlili v Rudolfinu a tady bylo nějaké vojenské skladiště. Stěhovali jsme se sem v roce 1993. Opravdu hodně cestuji. Nejen na své sólové koncerty, ale již třicet let i s mým komorním ansámblem Guarneri Trio Prague. Možná z toho vznikl můj známý koníček – studování letových a jízdních řádů. Baví mě vyhledávat spojení, zejména ta nejlevnější, čehož rádi využívají i mí příbuzní a přátelé,“ usmívá se Ivan Klánský, který má ke dvěma dospívajícím ještě čtyři dospělé děti.
Trochu jsem jej během našeho povídání podezíral, že rodinný dům si nikdy nepořídil, protože by musel být opravdu velký.
„Hlavně nejsem manuálně zručný a kutil už vůbec ne. Jako dárek dostala vrtačku manželka. Děti mám ve věku od dvaačtyřiceti do jedenácti let (pět synů a nejmladší je dcera) s třemi manželkami a všichni se rádi scházíváme. Když se dnes sejde opravdu nejužší rodina, tak je nás taky třináct,“ vypočítává klavírní virtuos, který, než začal upřednostňovat letecké spoje, hodně najezdil i v autě. Už proto, že byl i automobilový závodník!
Na kávu do Španěl
„Vše chce svůj čas. Nejsem ani chalupář. Moji rodiče byli, ale neinklinoval jsem k tomu ani jako dítě. Moje maximum je vyměnit žárovku. Relaxuji, když se mi náhodou udělá, jak se říká, volno – většinou maximálně dva tři dny. Ty pak trávím doma v klidu s rodinou a luštím sudoku, koukám na nějaké zajímavé – třeba i sportovní přenosy. A pak mám další úchylku. Miluji Španělsko! Lidi, jídlo, pití, počasí...
Bývalá konírna je dnes dalším koncertním sálem a místem konferencí.
Neumím španělsky natolik, abych mohl s místními filozoficky konverzovat, ale dohodnu se. Všude se píše, jaká je tam krize, ale když tam přijedete, potkáváte usměvavé, nevynervované lidi. Když mám víkend, kdy nemám koncert ani nesedím v žádné porotě, sednu za pár šupů na nízkonákladové letadlo a vyrazím třeba do Barcelony. Nebo jedeme k manželčiným rodičům do Poděbrad, kde mají domek se zahrádkou, na kterou si v létě rád lehnu s knihou.“
Klan Klánských
Všechny děti Ivana Klánského jsou hudebně nadané a až na nejstaršího syna se muzice věnují profesionálně.
Pracovna pana profesora připomíná palácovou komnatu.
„Hráváme i společně. Od „opusu 2“ do „opusu 6“ všichni na nějaký nástroj hrají. Jedenáctiletá dceruška na housle a chce jít na konzervatoř. Opus 3 – Lukáš je úspěšný klavírista i pedagog a je krásné, když si spolu koncertně zahrajeme, i když tomu říkám Cirkus Klánský (houslista je dvojka, klavírista trojka, zpěvák čtyřka, patnáctiletý violoncellista pětka a houslistka je šestka).
Moje děti poslouchaly hudbu už v prenatálním věku a je zajímavé, že dnes mají nejraději skladby, které slýchaly v matčině lůně. Opravdu je to tak. Ženě jsem ale slíbil, že po narození dcery už mám splníno,“ konstatuje s úsměvem hrdý otec a hudebník a dodává: „Stále ještě mě těší někam vyjet – i s rodinou, i když se mí vrstevníci podivují, že raději nesedím v kavárně na Malostranském náměstí.“