Článek
„Už jsem se naučil asi patnáct receptů na úpravu králičího masa, ale já je rozhodně nezabíjím. S tím nám pomáhá soused – máme společný kus dvora, a tak nám to tu také hlídá, když jsme na cestách,“ pochvaluje si kouzlo venkova Honza, rodák z Litvínova. S Jindřiškou, pocházející z nedalekého Písku, žili několik let na pražském Žižkově, který pro ně měl také své kouzlo.
Stěhování i nahrávání
„Devítka je moje dítě, a kdybych pokračoval v přirovnávání ke vztahům, tak Žalman je naše manželka. Vlastní kapelu jsem postavil před dvaceti lety. Společnost Pavlovi Žalmanovi Lohonkovi děláme už čtrnáct let,“ vypočítává autor hudby i textů Honza Brož. Devítka vydala nedávno – po čtyřleté pauze – nové autorské album Duše v peří. Kytary Honza nahrával do počítače u kuchyňského stolu a pak si nahrávky posílali s dalšími členy kapely. Možná už patnáct let s Devítkou koncertují pravidelně první středu v měsíci v pražské Malostranské besedě. S různými hosty z folkových vod.
„Co se týče bydlení, tak jsme hledali místo poblíž Prahy. S Jindřiškou jsme začínali od nuly – bydleli jsme načerno na koleji, a když to už dál nešlo, tak jsme byli chvíli bezdomovci. Pak se nám podařilo pronajmout malý byteček na Žižkově. Mimochodem velice pěkný a Žižkov vůbec považuji dodnes za nádherné místo k žití. Ale člověk nemůže do konce života bydlet v podnájmu – chtěli jsme něco svého a vzhledem k našim finančním možnostem jsme se rozhodovali mezi něčím malým v Praze nebo velkým mimo Prahu. Rozhodli jsme se rozumně pro tento barák. Už jsme tady pět let,“ vzpomíná zpívající skladatel a ke kávě nám jako sladidlo nabízí pampeliškový med z vlastních zdrojů. (Vynikající!)
Pec už nespadne
Hospodářské stavení se za jejich působení až tak nezměnilo. Z trámu postavili stříšku nad zápraží. A vybourali stěnu mezi světnicí a dnešní kuchyní. Předěl zdobí trámy podtrhující rustikálnost prostředí. Dílo nového pána domu!
„Jsme poměrně staromilci, tak se to snažíme udržet v původním tvaru. Dokonce naše první nové okno se podobá těm původním. Nehledě na to, že devadesáticentimetrové stěny z kamenů moc šancí na změnu nedávají,“ konstatuje absolvent tří ročníků matematicko-fyzikální fakulty. „Ze školy jsem utekl k muzice, takže žádnou kvalifikaci nemám. Ale manuální práce mě baví a hodně věcí si rád dělám sám. Hlavně se dřevem.“
Stavbu kachlové pece nechali přece jenom na odborníkovi. Bohužel byl pan mistr tak často opilý, že jsou kamna křivá. Ale funkční, pěkná a hlavně spojují moderní technologie s kouzlem místa. Tam, kde mají být tály, je nad troubou elektrická varná deska! Tuto kombinaci pro změnu vymyslela hospodyně. Krbová vložka a horkovzdušné rozvody dílo korunují.
„Mistr kamnář to stavěl asi dva měsíce. Málem jsem u toho přišla o nervy, protože vždycky něco postavil a pak to zase zboural. Ale je to i památka, protože krátce na to zemřel,“ vybavuje si živou vzpomínku zpěvačka, hráčka na flétny a nyní i na konga Jindřiška.
Zahrada plná potěšení
Další specialitou podlouhlého statku je stavební zásah už po předchozích majitelích: z koupelny i z ložnice vedou dveře rovnou do zahrady, kam oči sousedů nedohlédnou. Až na to sekání trávy – soukromý ráj s grilem a posezením vedle jabloně.
„Místo jsme našli úplně náhodou na internetu. Sotva to tam prodávající dali, tak jsme si inzerátu všimli, a když od návsi Honza stavení uviděl, už křičel, že to je přesně ono a nic jiného nechce.“
„Už před tím jsem na několika místech zvažoval, že bychom to brali. Ale trpělivost se vyplatila. A Jindřiška chtěla velkou zahradu.“ „Já jsem zemědělská jihočeská palice.“
„Musím říci, že mě velikost pozemku vždycky netěší, protože sekání jednoho a půl hektaru není legrace a králíci chtějí své. Také už jsem celý den musel dělat dřevo a večerní koncert byl utrpení. Prsty bolely a nechtěly chodit.“
Autentická inspirace
„Pracovna je útulné místo dobré i na přemýšlení. Původně byla moje, ale od doby, kdy se Jindřiška zamilovala do počítačové grafiky a začala dělat stránky kapele, tak mě vyštvala. Když dneska dělám na počítači, tak u kuchyňského stolu,“ usmívá se Honza. Ponorku ještě nikdy neměli (ani na Žižkově) a tady je to tak prostorné, že se někdy svolávají mobilem.
Našim hostitelům na půvabném místě zjevně svědčí, ale stejně tak nepopírají, že společných sedmnáct let v hlavním městě v nich stopu zanechalo. Ani jejich hlídací pes není typický obyvatel statku – před návštěvami většinou plaše ustupuje.
„Je pravda, že Honza tu byl trošku překvapen. Ale i mile. Až tak úplně nevěděl, do čeho jdeme.“
„Ale už třeba to, že přijedu v noci z koncertu a nemusím hledat místo na zaparkování a nosit do druhého patra půldruhého metráku aparatury, je fajn,“ říká Honza.
„Je pravda, že je tady složitější nakupování potravin. Několik obchodů v okolí zkrachovalo. Už v sousední vesnici jsou ale Vietnamci. Ještě bych potřebovala, aby měli poštu a spořitelnu. Pak bych tu byla úplně spokojená,“ směje se Jindřiška – patriotka a ukazuje nám opis gruntovní knihy, zmiňující se o statku už v roce 1540. „Od roku 1756 tady žil rod Klímů, a od jejich potomků, dobrých sousedů, jsme stavení koupili.“