Jaroslav Valečka vidí inspiraci za oknem

Víska dnes čítá pár stavení a desítky obyvatel. Jmenuje se Líska.

Když tudy - kousek od České Kamenice - projížděl Hitler, sjeli se Němci z okolí a vítalo ho prý na pět tisíc lidí spolu s tisícovkou místních.

„Babička z maminčiny strany studovala na učitelském ústavu v Sudetech a vyprávěla mi, jak k nim vtrhli fašisti a dali jim čtyřiadvacet hodin na zabalení před vyhnáním do vnitrozemí - a raus. Dědeček z tatínkovy strany pak padl v odboji,“ ohlíží se náš hostitel za částí proměnlivé historie s tím, že je rád, jaké dnes máme se sousedy vztahy a že tu nikdo z potomků původních obyvatel žádné nároky neuplatňuje.

„Jezdíval jsem sem od dětství na prázdniny a s místními kluky prožíval drsná dobrodružství. Také jsme vyrazili v noci s baterkami - opravdu jsme byli nenápadní - na místní hřbitov hledat zlaté zuby po Němcích. Žádné tam nebyly. Ale v této chalupě jsme našli bodák wehrmachtu,“ vypočítává Jaroslav Valečka zážitky.

Historek předávaných místními ústním podáním slyšel tolik, že nedávno vydal i publikaci se svými obrazy z tohoto kraje doplněnými texty připomínajícími magičnost místa. Sepsala je Jolana Pastor - Padesát případů malíře Valečky.

„Býval jsem tady rád už jako malý kluk. Až jsem tady začal i s mojí rodinou vlastně většinu roku bydlet. Syn - třetí Jaroslav v řadě - tady strávil dětství, ale teď jsme se se školní docházkou přesunuli zpátky do Prahy, kde máme byt a já svůj ateliér v nástavbě panelového domu z konce osmdesátých let ve Stodůlkách. Tak poetické jako tady to tam sice není, ale na práci dobré,“ připouští malíř, který je vždy připraven zaznamenat si momentální nápad do skicáku. Do ateliéru pak chodí malovat pravidelně na osmou hodinu a zůstává kolikrát do podvečerních hodin.

„Otec je geolog, stále pracuje, i v osmdesáti, a maminka je lékařka. Moc nechtěli, abych byl malíř. Je pravda, že po vystudování akademie jsem musel mít ještě další povolání, abych se uživil. Kreslil jsem střepy a půdorysy na archeologických brigádách, učil jsem… Až po mých pětatřiceti si mé obrazy našly sběratele a kupce.“

Ateliér v Lísce si postavil ve strmém svahu za domem a nad potůčkem. Přístup k němu usnadňuje „soustava“ dřevěných schodů připomínajících spíše žebříky. Téměř v nejvyšším bodě zahrady se skálami je proto, aby velkým oknem na severní straně šlo do místnůstky to správné světlo.

Jaroslav Valečka je zručný stavitel. Tak jako si postavil dřevěnou boudu, vybudoval pod skalkou i hrad s hradbami pro synovy hry! Z těžko přístupného terénu vytěžil i místo na pergolu s posezením u stolu a s výhledem na stavení.

Už otec našeho hostitele respektoval původní ráz chalupy a při průběžné údržbě ani syn „nepustil“ do interiéru sádrokartony a podobné současné materiály. Jen strop v ložnici v přízemí je začištěn novými prkny, která tak zakrývají původní a drolící se nahozený rákos. Také všechna okna a podlaha v kuchyni jsou původní!

„Jen jsme na stranu střechy odvrácenou od silnice po dohodě s památkáři nechali namontovat fotovoltaické panely. Vyhřát to tu v zimě trvá opravdu dlouho, a i když jsme v obytné kuchyni nechali před pár lety postavit klasická kachlová kamna s tály na vaření a troubou, tak se přitápění přímotopy stalo neúnosné,“ konstatuje náš hostitel s tím, že si dobře vybrali kamnáře.

„Pec je vyšamotována a svázána měděnými drátky. Trouba je vyměnitelná a jinak vše vypadá nezničitelně. Okopírovali jsme a nechali jsme si udělat vedle plotny i místní specialitu - kovovou vaničku, tzv. kamnovec, kde může být během topení pořád připravená teplá voda. Při topení tam musí být voda pořád…“

Zkušeností s bydlením ve staré chalupě má Jaroslav odžitých dost: „Bydleli jsme tady s rodiči téměř nepřetržitě do mých šesti let, pak jsme se vrátili do Prahy, kde otec přece jenom získal byt, a zase se vraceli na prázdniny. Dnes sem jezdím malovat i v zimě. Všichni tu býváme ale hlavně přes léto, třeba i od dubna.“

„S babičkou jsem tady prožil skvělé dětství. Jako kluci jsme u sousedů sbírali usekané kohoutí hlavičky a dávali si je na totem. Chodívali jsme na posed, kde se oběsil soused, brutální zážitky. Jiný soused se vsadil, že sní živé kuře, a málem u toho umřel sám. O místním hrobníkovi se svého času vyprávělo, že svá prasata přikrmoval mrtvolami z hrobů,“ vzpomíná náš hostitel.

Báchorek z hospody, která už tu není, má malíř plno. A inspirace pro jeho snová plátna také. Jak ostatně mohli vidět i na jeho nedávné pražské výstavě Theatrum Mundi - v Galerii Art Praha na Staroměstském náměstí.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Jaroslav Valečka - Obrazy, Sen o severu - Zuzana Štěpanovičová, Jaroslav Valečka