Článek
Ke klasickým chalupářským radostem a starostem převzal po otci i organizování kulturních setkání a péči o galerii. Ta je v přízemí roubenky – v největší světnici. A také vedle chalupy v bývalé – kamenné – maštali.
Zásadní rekonstrukce obojího byla nutná. To vše v památkově chráněném objektu, jehož dostavba je datována 5. září 1811. Letos je tedy Šolcovu statku, kde se narodil a zemřel básník Václav Šolc, dvě stě pět let!
Stěny by mohly vyprávět předlouhé příběhy, a také tak činí. I díky otci našeho hostitele, kterým byl celosvětově významný přírodovědec – parazitolog a milovník výtvarného umění Karel Samšiňák. Soukromou galerii tu dokázal provozovat už od roku 1974!
Jan Samšiňák
„Zdělanci“ a varování od statika
Jan Samšiňák sice také vystudoval přírodovědeckou fakultu, ale základní vojenská služba jej nasměrovala k dnešnímu povolání řídícího letového provozu v Jenči.
„Barák, odkud se řídí letadla nad Českou republikou, je v polích. Věž ruzyňského letiště máme v dohledu. Šíři zájmů jsem asi zdědil po otci. V dětství jsem často jezdil do Sobotky, kde se táta narodil. Když tu začal pořádat výstavy, bylo mi sedmnáct let a jako většina lidí v tomto věku jsem se o otcovo snažení příliš nezajímal.
Jedna z místností – bývalý výminek, kde zemřel v roce 1871 básník Václav Šolc – je přebudována na kuchyň, ze které se vstupuje do ložnice pro hosty.
Rozhodnutí pokračovat v jeho odkazu přišlo vlastně až s dědictvím. Byl jsem k tomu donucen okolnostmi. Až někdy v mých padesáti letech se začalo řešit, co bude se statkem, až tady táta nebude. I jeho přátelé se obávali, že s jeho odchodem může kouzlo tohoto místa zaniknout. Měl kolem sebe spoustu lidí, především umělců, kteří mu celá léta pomáhali s provozem galerie. Říkali si Zdělanci, jak je kdysi během jedné návštěvy oslovila jistá mírně rozrušená ,kulturní‘ funkcionářka. Vlastně oni mě přemluvili k tomu, abych statek nechal po tátovi přepsat na sebe.“
Tímto aktem si Jan Samšiňák sám na sebe ušil bič. Památkáři při standardní proceduře změny majitelů kulturní památku důkladně prohlédli a konstatovali, že je v havarijním stavu. Kdyby se nový vlastník rychle nepustil do zásadní rekonstrukce, podle názoru statika by roubenka nemusela přežít příští zimu. Za to by majiteli hrozil právní postih.
Hned za zápražím je centrální místnost s bývalou černou kuchyní, kde je možné i dnes rozdělat otevřený oheň.
Napravování škod
„Začali jsme v roce 2006 od střechy – štípané dřevěné šindele začaly vracet statku opravdovou historickou podobu. O hlavní záchranu roubenky se postarala liberecká firma, specializující se na takovéto typy staveb. Byli to šikovní chlapi! Dokonce mají sklady s tzv. archivními materiály, takže třeba podlahu ve světnici, v padesátých letech zalitou betonem, nahradili ošlapanou starou dlažbou.
Dnes tu mám komfort jako v bytě první kategorie, včetně elektronického zabezpečení, které v mnohém předčí technické vybavení novostavby mého, také dřevěného domu,“ usmívá se náš hostitel.
Památkáři, kteří znali havarijní stav stavení, mohou být dnes nadšeni. Už proto, že se v okolí občas stane, že se historická stavba neudržuje až do jejího zřícení.
Záklopa pro příští generace
„Bohémové, přátelící se s mým otcem, mi sice fandili, ale pomocníky pro záchranu statku jsem musel hledat mezi praktiky s technickým vzděláním. Hodně mi pomohli kolegové z Řízení letového provozu. Soukromě jsem si vyřizoval úmorně i žádosti o dotace. Nakonec mi stát poskytl necelých deset procent z investic na základní opravy. Hlavní rekonstrukční práce skončily v roce 2009. Je tu komplet nová kanalizace, vodovod, elektroinstalace, takže jsem dnes vlastně v moderní dřevostavbě, i když, s ohledem na stáří budovy, ne úplně dobře tepelně izolované. Ale můžu tu pobývat celoročně.“
Historické údaje o stavbě jsou prvním majitelem zaznamenány také na prkně pod štítem, tzv. záklopě. Její současný příběh vypovídá o tom, jak složitá je péče o památky. Originál musel Jan Samšiňák nechat zrenovovat a uložit jej do bezpečí – je součástí výstavní expozice. Na původním místě je kopie. Co by jiné stavby za takovou péči daly!
Kamenná maštal také prošla zásadní rekonstrukcí a dnes je i v ní galerie.
„Nerad bych, aby si čtenář myslel, že barák do havarijního stavu uvedl táta. Pro dům naopak dělal, co mohl, ale bylo to nad jeho síly. Naše rodina o chalupu, zakoupenou dědou, přišla v padesátých letech a táta tu v jakž takž obyvatelném bytě mohl bydlet jako podnájemník až od sedmdesátých let. A když k tomu přidáte příběhy původních majitelů, tak to vydá na knížečku, kterou jsme opravdu vydali.“
Z chalupy, podobné těm, které se v okolí a v minulých letech často (i bez povolení) bouraly, je dnes místo hodné návštěvy.
Z pavlače v patře, kde má dnes pracovnu a zázemí náš hostitel, je kouzelný výhled i na centrum Sobotky.
„Nikdo z rodiny o statek nejeví zájem, a tak jsem už napsal závěť, že Šolcův statek s galerií, nesoucí tátovo jméno, odkážu jičínskému muzeu. Jsou tam milí a šikovní lidé, ale asi už teď jim jde hlava kolem z toho, jaké je čekají další starosti,“ usmívá se Jan Samšiňák, který tu má plány ještě na dlouho.
Napište nám
Postavili jste nový dům, rekonstruovali byt anebo máte hezky zařízenou zahradu a rádi byste se ostatním čtenářům pochlubili a inspirovali je?
Napište nám do redakce na adresu bydleni@novinky.cz, připojte pár průvodních vět a několik snímků vašeho díla.
V nich ho podporuje i jeho přítelkyně, která je sice lékařka, ale realizuje se i tvorbou keramických sošek. Dvě její kočky hlídají okno z kuchyně a v ničem si nezadají s dalšími vystavenými uměleckými objekty. Některým to sluší i v trávě a pod korunami stromů. Vlastně k nim jde počítat i nedávno vyrobenou smaltovanou cedulku s textem: „V tomto domě v letech 1911 až 1914 nežil Jára Cimrman.“