Článek
„Nedávno tu zřídili nový park, ale zeleně by tu bylo třeba ještě mnohem více. Jsme tu prostě v centru města. Ale já jsem ráda v lese a procházky se psem, při návratech k rodičům do vesnice u Plzně, jsou pro mne největším odpočinkem. Tady ráda bydlím už šest let a znám se se všemi sousedy. To už je dnes také vzácnost.“
Posilující návraty
Rodiče Jitky Hosprové si před lety koupili starý dům a sami jej celý zrekonstruovali. „Pocházím z normálních, spíš chudších poměrů a se sestrou jsme tam tenkrát na stavbě také pomáhaly. Ideální posilovna -přehazování písku a podobně. Rodiče neměli na to, aby si na všechno najímali zedníky,“ vzpomíná s úsměvem na budovatelská léta v Dolní Bělé violistka zdánlivě křehké postavy.
Jitka Hosprová
„Mám tam vlastně celé patro a druhý domov - pořád si ho užívám, protože u rodičů je vždycky nejlépe. Navíc je tam vůbec dobré zázemí. Je to středisková obec a přitom klid a příroda. A sibiřský husky je výborný společník na dlouhé procházky! Vyrazím na tři hodiny a štrádujeme po lese, až je mi úplně jedno, co se kolem děje.“ Maminka naší hostitelky je učitelka a prý chtěla, aby dcery měly i hudební vzdělání. „Já jsem u hraní vydržela a z lidové školy se dostala s violou na plzeňskou konzervatoř. I díky výbornému panu profesorovi, který uměl do hudby vtáhnout.“
Byt jako koncertní sál
Pražské bydlení violistky Jitky Hosprové je sice v kontrastu s krajinou dětství, ale možná právě proto má také své - jiné - kouzlo.
Dlouhá chodba je osvětlena okny do dvora.
„Bílou plochu zdi mám záměrně volnou a bez obrazů, protože v tom místě se mi při hře nejlépe koncentruje a hraje. Je tam i výborná akustika, také díky vysokému stropu. I když sem přijdou žáci, tak se tam dobře slyší. Lépe, než v příliš velkém koncertním prostoru,“ potvrzuje hned úvodem, že i ve svém bytě žije hlavně hudbou. Tady se připravovali na natáčení nedávno vydané desky Monolog (česká tvorba 20. století pro sólovou violu).
„Mezi tím minimem věcí, které tady mám, jsou opravdu hlavně ty, které bezprostředně potřebuji k hraní. Základní notový materiál i dárečky od posluchačů. Včetně obrazu od kamaráda Václava Hradeckého nebo sošek od Jaromíra Garguláka, kterému jsem hrála na jeho vernisáži loni v New Yorku.“
Srdce je zavěšeno do prostoru pod lustrem - i k němu se váže osobní a veselá vzpomínka.
Mezi několika výtvarnými díly a dílky nelze přehlédnout obrazy s odkazy na východní filozofie. „Uklidňují mě a ráda se tou tématikou zabývám. Mám ráda filozofii, ale netvrdím o sobě, že jsem buddhistka a nikoho tím ani neotravuji. Sama jsem se ale tak hodně naučila. Když chcete vystupovat, musíte umět být soustředěný a nenechat se rozhodit. A když chcete něco předat, tak musíte i něco umět a mít z čeho dávat.“
Zážitky z Chile a jasné poučení
Před rokem zažila Jitka Hosprová také krásný zájezd do Chile. „Po koncertech jsem si dovolila výlet na Velikonoční ostrovy. I tam je to duchovní zážitek a máte tam hned pocit, že nic není samo sebou. Lidi tam obětovali generace stavěním soch. Myslím, že když máte víru (v cokoliv), tak vás pak vede k výkonům a k tomu, aby tu člověk něco zanechal. Není to církev, kdo tady zanechal úžasné památky, ale lidi, kteří něčemu věřili. Proto se ráda obklopuji drobnostmi, které mi toto připomínají. Dobře se mi pracuje, když mám kolem sebe klid a ten si člověk musí v první řadě udělat sám v sobě. Pak je úplně jedno, kde jste.
Jsou lidi, kteří mají baráky jako sídla a ten klid v sobě nemají. Lidi si myslí, že když budou bohatí a s ohromnými baráky, tak jim to něco vyřeší. Ale to uvnitř jim to nevyřeší. Moji rodiče dokázali během života vybudovat velký dům - z ničeho a poctivou prací. To je moje filozofie: makej na sobě, pořád se posouvej, třeba rok po roku. Sólová deska jenom s violou byl také můj nápad, do kterého by se možná každý nepustil a ani ve světě o podobné nevím.“
Poměrně prostorná kuchyně má půdorys lichoběžníku a také okna do klidného dvora.
Viola je podle Jitky Hosprové nástroj nejvíce se blížící lidskému hlasu. „A také je ten nástroj moje součást. V životě mě žádný rozchod s chlapem nebolel tak, jako když mi ukradli nástroj.“
Štěstí nadměrné metry nepotřebuje
„Chvíli jsem byla vdaná, asi rok. Téměř celou dobu jsme pracovali na rekonstrukci a zařízení luxusního bytu. Ve spolupráci s architekty - v tom oboru jsem teď také vyučená. Po dokončení úprav jsme tam byli společně asi dva měsíce a pak jsem prchla, protože jsem tam nebyla šťastná. Když přijeli rodiče na návštěvu, pronesli: je to tu super, ale ty tady vůbec nejseš... Neměla jsem tam ani kde hrát. Potřebuji k tomu všechny ty věci, co mám tady. A je mi tu dobře. Pochopila jsem, že zakládat rodinu nemělo za takových okolností cenu.“
Procházka k Vltavě přes Petrské náměstí patří k těm oblíbeným.
Ať už bude mít prý Jitka Hosprová život zařízený jakkoliv, dnes už ví, že vždy bude potřebovat nějaký takový pokojík, jako má nyní. A vědět kudy k Plzni.
„Člověk se nesmí nechat úplně ovlivnit. To máte jako s módou -člověk se přece musí oblékat do toho, v čem je mu dobře, a ne, co mu diktuje móda. Pravda, na kvalitním nástroji a večerních šatech pro koncertování nešetřím. Prezentace toho, co dělám, je pro mne důležitá. A umím si to i užívat. Hrát v takových prostorech, jako je například Rudolfinum, je zážitek (umocněný i při našich speciálních koncertech pro těhotné maminky). A to, kvůli čemu se holky zajímají o modeling, si já užívám prostřednictvím violy. Spolupracuji s módními návrhářkami a už přesně vím, při čem a kde budu jak oblečená.“
