Článek
Nemluvě o tom, že když jsme zde byli na návštěvě poprvé, byla současná rodina autora písniček tříčlenná. Dnes už je bráškovi desetileté Esterky – Maxíkovi – pomalu šest let! Polovina podkroví je tedy dětským královstvím.
„Děcka si to tu zařizují samy a mají tady svůj svět.“
Zpěvák Roman Horký
Pro tento kraj typické venkovské stavení se v řadě sousedních domů napoprvé snadno přehlédne, ale při bližším „ohledání“ je patrné, s jakým citem i energií ho majitelé zvelebují. A to včetně chodníku okolo něj.
„Je z velkých kvádrů pískovce ze staré nádražní vodárny u Miroslavi. Pochází ze staré trati vedoucí z Brna do Vídně. Takové staré věci a příběhy mě zajímají. Jak mohu něco podobného sehnat, tak do toho jdu,“ ujímá se už před domem role průvodce Roman a popisuje také historii památného stromu zdobícího předzahrádku s dalším vzrostlým stromem.
(„Loni jsme z toho stromu sklidili sedm litrů vypálených hrušek. Ale pojďte do tepla – dáme hantýrung.“) Tak jsme se zapovídali i okoštovali.
Dítka her
„Dostal jsem se sem, když zemřel můj kamarád a spoluhráč Bůček – koncem minulého roku to bylo už třiadvacet let. Objížděl jsem krajinou, zrovna mi přišly peníze za desku a rozhodl jsem se, že někde tady u řeky Oslavy koupím nějakou chajdu, srub u řeky. Pro rodinu – i pro rodiče. Místo, kde se budeme moci scházet. Ale nebylo nic k mání. Až jsem objevil v pětadevadesátém roce tuto, tehdy zchátralou, chalupu s kamennými obvodovými zdmi. Stojí na místě, kde dříve – ve 14. století – bývala uprostřed polí modlitebna na kupecké stezce!“
Bývalý průjezd do dvora dnes slouží jako přijímací salon.
A sběratel i autor písničkových příběhů vypráví dále: „Počátkem roku 1900 tady bylo kolářství s dílnou. Kolář se po první světové válce vrátil, ale řemeslo začalo pomalu uvadat, stejně jako stavení. Zvelebovat jsem to tady začal od roku 1996.
Nový strop i v kuchyni se starými, nově dodanými trámy překrývá původní a mezera je zateplena ovčí vlnou.
Trámy jsou převezené z Domu pánů z Lipé a jsou z 16. století. V Brně jej rekonstruovali a vyřazené dřevo a trámy na skládku jsem získal. Zakládám si na přírodních materiálech. Miluji dřevo, kámen a kov. Dokonce i vypínače jsou tady ze dřeva.“
Romanův cit pro detail je téměř extrémní, protože na první pohled si materiálu vypínačů neznalý člověk ani nevšimne. Celek tvoří detail. A tady to platí měrou vrchovatou a kouzlo místa je skutečně nezaměnitelné.
Kliku u dveří do ložnice si Roman pod dohledem kamaráda kováře sám vykoval.
Přibývající příběhy
Průjezd pro povozy se proměnil na společenskou místnost, kde se nejen s návštěvami sedává u velikého stolu. Ozdobou je tu i průhled velkým oknem a francouzskými dveřmi do zahrady – místa seberealizace hlavně Lucie, paní domu.
Žárovky na dlouhých šňůrách nahrazují lustr a osvítí každé zákoutí dětského pokoje.
„Tady se může kouřit, ať si establishment zakazuje, co chce, tady jsme svobodní,“ doplňuje s rošťáckým úsměvem Roman. A Lucie radostně připouští, že má manžel pravdu, ale jeho patriotistické nadšení také s úsměvem mírní: „Děti se nás občas zeptají, proč máme tak starý dům? Pravda, v okolí je hodně novostaveb, se kterými ten náš dům porovnávají.“
V závěru roku si Roman Horký a Kamelot nadělili již třiadvacáté album „Země tvých dlaní“ a k němu Kytarovou dílnu a zpěvník. Kytarová dílna a zpěvník napomáhají kytaristům naučit se hrát Romanovy písničky. Ty na nové album skládal v průběhu tří let.
Nové schody do podkroví jsou pohodlnější. Ale musel se zvětšit prostor ve stropu.
„Všechno to jsou příběhy. Buď moje, nebo mých kamarádů a známých. Dlouho jsem čekal na poslední píseň. Ironií osudu je, že jsem ji dopsal v den, kdy umřela moje máma a já to ještě nevěděl. Dopsal jsem verš ,jdeš komnatou krás, lehká jak pápěří, okolo vody stojaté…‘ Krátce na to mi zazvonil telefon z nemocnice…“
Zachraňte řeku
Uprostřed předzahrádky mezi dvěma stromy je umístěný starý žulový milník. „Ten pro změnu našla naše dcerka při naší zimní procházce lesem. V houštinách by se bez povšimnutí jistě rozpadl. Odvezl jsem ho tedy ke kameníkům, kde ho oživili a zrekonstruovali. Je na něm uvedena číslovka 18.
Za Rakouska-Uherska se měřilo na míle, takže je to odsud do Vídně osmnáct rakouských mil, tedy 120 kilometrů. Podle data byl usazen v roce 1792. Vyryté N je sever a HN znamená Haugwitzovo panství. I příběhy milníků jsou úžasné a je dobře, že se nám ho podařilo zachovat. Ať kolemjdoucí vidí, jak to máme daleko ,do našeho hlavního města‘,“ usmívá se Roman a dodává:
„My jsme časem zjistili, že nepotřebujeme nikam jezdit, a že jsme tady na permanentní dovolené. Je pravda, že už jsem s muzikou projel velký kus světa. Dnes se mi už nikam moc nechce. A tady je tak krásně!
Považuji za nesmírné štěstí, že jsem již přes třicet let nezávislý a mohu se věnovat hudbě. Vlastně i díky této mé svobodě jsem se mohl směle postavit betonové lobby a výstavbě přehrady na Oslavce. Daly se dohromady tisíce lidí. Živým řetězem, peticí a dalšími akcemi jsme protestovali tak dlouho, až se nám podařilo zastavit zakázku za dvanáct miliard!
Kamenné zárubně jsou ručně tesané a také dodatečně instalované.
Podlahy jsou dřevěné (kanadská borovice). Není tady žádný plast. Prostě to tak cítíme, nic umělého by sem nešlo.
Byla to nesmírná anabáze, která pro mne začala v roce 2015 koncertem na Berounce v Roztokách, kde řešili podobný problém. Byl tam i tehdejší ministr životního prostředí, a tak jsem se ho zeptal, jak je to s Oslavkou. Když mi tenkrát řekl, že je také jedním z vytipovaných míst na přehradu, podlomila se mi kolena. Ale nakonec vše dopadlo jako v pohádce s dobrým koncem. Údolí, které mám tak hluboko v srdci, zůstane zachováno i pro generaci příští.“
Může se vám hodit na Zboží.cz: