Článek
Orko – Orlí oko – je přezdívka, kterou si vysloužil jako desetiletý ve skautském oddílu. A v jeho devětačtyřiceti letech mu tak říkají i někteří farníci.
Jak jsme slyšeli, když jsme od nich přijali pozvání na faru ještě před naší schůzkou s panem farářem, který si na nás udělal čas v neděli mezi ranní mší v sousední vesnici a odpoledním křtem v Brně.
Otevřené království pozemské
Kde bere energii na vědecká bádání (například v okolí fary odchytává a kroužkuje ptactvo), na cestování (byl s expedicí dvakrát i v Antarktidě) a psaní (mnoha) knih, pro mne zůstává otázkou, i když jsem se ho na to zeptal.
„Píšu po večerech. Ale když jsem tady – v pátek a o víkendech – tak tu bývá i dost různých kamarádů a návštěv. Biřmovanci, duchovní obnovovatelé, skauti a různé partičky, včetně kolegů z pražské lékařské fakulty. Osm let jsem také učil na gymplu v Brně a teď ta děcka dorůstají, tak po mně chtějí, abych je oddal nebo už i pokřtil jejich děti. Oddávám je z titulu kamaráda.
Víc času pro sebe mívám asi v Praze, kde mám pronajatý byt. Tady na faře je to někdy spíš jak noclehárna, často tu táboří děcka a v kuchyni ubývají i přibývají potraviny, aniž bych o tom měl přehled,“ konstatuje náš hostitel, když nás provází farou.
Návštěvu jsme začali samozřejmě v přízemí, kde s farníky vybudovali jednu velkou místnost pro posezení i setkávání. A třeba i promítání. Ale hned za točitými schody do patra je patrné, že ani zde to nebude o návštěvníkům zapovězeném soukromí. V další místnosti jsou na sebe navršené matrace pro častý případ většího počtu nocležníků a uprostřed je stolní fotbálek – dárek od dalších farníků.
Marek Orko Vácha obývá vlastně jen jednu místnost s postelí, stolem zarovnaným počítači, skříní a posilovacím strojem. I jeho předpokoj slouží hlavně jako sklad materiálu pro letní tábor. „Nechci, aby se na něj na půdě prášilo nebo nám dole zvlhnul.“
Stará fara je vlhké stavení, a tak se nedávno farníci pustili do výkopu a izolací. „Zjistil jsem to tak, že jsem po jednom návratu do výkopu spadl,“ usmívá se pan farář.
Cesta a domov
„Téma já a bydlení? To je zajímavé, protože já vlastně své bydlení nemám. Není to tu moje. Což se farářům stává. A i když do toho dávám i nějaké své peníze na opravu, může se stát, že v pondělí přijde dopis a půjdu někam jinam. Není to domov v tom pravém slova smyslu. V Praze je to také podnájem a žiju kočovnický život. Ale jsem tady velice rád a s vědomím, že i když to není onen domov, tak to tak má být.
I když mi už někdy schází vlastní zeď, na kterou bych si pověsil obraz. A když tady někdo je, tak mi soukromí opravdu mnoho nezbývá,“ konstatuje Marek Orko Vácha po dvanáctiletém působení na místní faře u kostela Navštívení Panny Marie v Lechovicích. Kuchyň v přízemí slouží jemu i návštěvám.
„Hoši, uvádíte mě do rozpaků. Chybí tady ženská ruka,“ podotýká pan farář, když si myslí, že některý „nepořádek“ by neměl být v záběru fotoaparátu.
„Celou spodní místnost zrenovovali farníci. Je tu i nová prkenná podlaha, zbourali příčku, vymalovali... Já na to ani nesáhl. Po mši si zůstávali povídat před kostelem, tak teď si tady mohou povykládat o tom, co je nového a pak jít dom. Maminky a tety napečou, uvaří si čaj nebo kafe a víno od okolních vinařů je tady také pořád nějaké. Fara tady takto funguje a nemám od ní klíče jenom já. Jak stárnu, začínám mít potřebu vlastního domova i jasnější budoucnosti. Ale tu si člověk raději nepředstavuje. Nechci se litovat, ale dlouhodobě nemám volný den pro sebe. A nemůžu být přece unavený, když třeba oddávám a pro ty lidi je to nejdůležitější den v životě.“
Zkouška lidí dobré vůle
Marka Orko Váchu jsme navštívili před dny oslavovanými nejen v našich krajích. A přirozeně jsme se nebavili jenom o sobě a našem bydlení.
„Myslím, že tento rok bude rozhodující. Nejen Evropa, ale i náš národ jsou rozechvěni. Mám vizi, že zemská kůra Evropy se nyní opravdu chvěje a vibruje. Dostáváme se do krize, v jaké jsme opravdu ještě nebyli. Na jedné straně krize může být šance, na druhé straně se nyní prověří, co v nás opravdu je.
Nemáme teď místo na rozpovídání, ale studoval jsem rok v Belgii a pak ve Francii a tam si člověk uvědomí, že se mezi migranty dostane do úplně jiného staletí s jinou kulturou, mentalitou. Integrace je iluze. V jedné pařížské čtvrti se zeptáte pěti lidí na cestu a tři z nich neumí francouzsky. Jsou to lidé, kteří si žijí po svém.
A když jsme teď sledovali, jak v Belgii nacházejí doupata teroristů plná zbraní, tak si myslím, že Evropa je opravdu postavena před velmi těžkou zkoušku, kdy člověk musí zůstat velmi klidný, moudrý. Všichni lidé dobré vůle jsme před toto postaveni.“
Budoucnost tvoříme teď
„Nacismus byl pád přes mnohá století někam ke starogermánským kmenům. Ta hrůza byla nejen v tom, že jsme mohli být oběti, ale za jistých okolností i vykonavateli těch hrůz. Probouzení temných stránek lidské duše vidím jako nebezpečné, protože jsou v každém národě.
V zásadě jsme dobří lidé, třeba i cynici a podobně, ale česká povaha není špatná, jsme v zásadě dobří lidé a dokážeme velké věci, ale bojím se toho, že se probudí – jsou to až Tolkienovská témata – hluboko ve skalách síly, které jsou daleko silnější, než si myslíme. V člověku mohou být schované strašlivé věci. A v nastávajícím čase se bude lámat chleba.
Krize evropských hodnot, které navíc vlastně nejsou, spolu s ohrožením přírody na druhé straně přinášejí velmi nadějné věci. Lidi se spojují s jednou dobrou myšlenkou, kterou může být třeba právě ochrana přírody. A mezi nimi se nikdo neptá, kdo je katolík, protestant, muslim, ateista… Ale spojuje nás stejná myšlenka dělat něco dobrého. Věřme, že to tak bude i v Evropě. Třeba na Šumavě se už ukázalo, že je to takto možné. Tak snad nejsme bez šance. Hovoří se o tom, že budoucnost neexistuje, protože budoucnost tvoříme.“