Jak tvoří sochař Karel Hlava v domě po rodičích

„Postupem času tu zaměstnávali i dvanáct lidí, živnosti se dařilo a já vyrůstal opravdu ve tvořivém prostředí. Naše jméno je tu tak známé, že mi pošta jednou doručila dopis od kamaráda ze Švýcarska, který napsal adresu: Karel Hlava, sochař u rybníka,“ vzpomíná náš hostitel, který od studií na střední i vysoké uměleckoprůmyslové škole bydlí v Praze a sem se vrací tvořit a udržovat zahradu i dům, který předkové za války vystavěli na místě malé chalupy jako vícegenerační, vpravdě rodinný dům.

„Bydlela tady tetička se strejdou a dvěma dětmi, babička s dědou a v dalším bytě já s rodiči. A dole byla ona dílna, kde vyráběli knoflíky i bižuterii. Tam, kde mám dole galerii, měl strejda soustružnickou dílnu. Opravdu to tu žilo.“

„Jako kluk jsem tu chodil i do výtvarného kroužku, který na základce vedl její ředitel pan Janžura, tatínek herečky Ivy Janžurové. Ta zase u nás na rybníku krasobruslila.“

Při vzpomínkách a procházce po zahradě Karel Hlava nemůže opominout staletou vrbu, která dříve rostla rovnou na břehu. Hladina rybníka už ustoupila až za plot pozemku, ale vrba, i když už několikrát ořezána, roste dál. Jako kluk míval v její koruně dokonce chatku.

„Zahradu mám rád, baví mě se o ni starat, i když už má dnes hlavně přírodní podobu. Na druhé straně mám někdy i problém s tím, jak mě rozptyluje. Když pracuji v ateliéru a při pohledu z okna vidím, že některé větve by už potřebovaly zastřihnout, tak mi to nedá a jdu to hned udělat...“

Jsou prostě věci důležité a důležitější. A hlavní je mít z díla radost. A ještě inspirovaného přírodou! Ostatně se zde hodí i citovat Mistra samotného, který ke své tvorbě říká:

„Výchozím materiálem pro moji sochařskou činnost je převážně dřevo - jak ve volné tvorbě, tak i ve tvorbě do architektury, kdy jsou díla komponována do konkrétních prostor, ve kterých dokreslují žádanou atmosféru dokončených staveb. Ve volné tvorbě jsou tématy stylizované figury (postavy žen, hudebníků atd.). Zajímá mě pohyb a nadsázka, které v konečném výsledku mají vzbuzovat radost.“

Sochařův kladný vztah ke dřevu je patrný i na domovním schodišti, kde vlastnoručně a velmi pracně překryl původní žulové schody dubovým obkladem. Materiál měl tenkrát k dispozici kvalitní - z nedaleké výrobny rakví. Přiznává, že dnes už by se do něčeho tak pracného a únavného nepouštěl.

Ostatně dost se nadřel i při rekonstrukci pražského bytu, který rozšířil o půdní prostory. V domě z roku 1904 nedaleko Staroměstského náměstí.

„Je to rohový byt, takže máme výhled na Hradčany, Staromák i Pařížskou ulici. Dnes se mi byt, o ploše sto dvaceti metrů čtverečních, zdá zbytečně velký. I když se mi byt ani Prahu opouštět nechce, je otázkou do budoucna, jak se nám tam bez výtahu bude žít. V každém případě mám šanci se vrátit natrvalo sem. Zatím pro mne není problém podle potřeby přejíždět a pobývat tady nebo v Praze.

Vždy jsem byl takříkajíc na volné noze, jak říkával pan Horníček - na dlažbě. Je většinou jen na mně, jaké místo pobytu si vyberu. Tady bývám, když potřebuji dělat větší plastiky podle skic, které jsem si namaloval v bytě. Ale rád tu jsem i s vnoučaty.“

Žirovnický dům byl tak často přestavovaný, že je těžké vzpomínat na všechny etapy. Už podle popisného čísla je jedním z nejstarších, ale jinak ten původní už ničím nepřipomíná. I ta vrba v zahradě vypadá jinak.

„Když to tu kupoval můj dědeček, mělo stavení jednu místnost, černou kuchyni, a chlívek. To bylo celé. V roce 1942 dělali přestavbu a měli strach, jestli jim to Němci vůbec zkolaudují. Po tom všem tu jsou ještě i některé původní stěny z vepřovice. Děda stavení koupil od nějakých sourozenců, kteří se jmenovali Adam a Eva, takže sem chodila pošta i na adresu Adam a Eva v Ráji, Žirovnice. Mimochodem, můj syn se taky jmenuje Adam. Dcera Eva není, jmenuje se Katka,“ usmívá se Karel Hlava, opřený o plot u břehu rybníka.