Článek
Spokojeni jsou tu i tři kočky a pes. A jejich dospělí synové se o svoji pohodu umí také postarat. Už za dveřmi do zrenovované chalupy, s rodným listem napsaným někdy před více než sto lety, je patrné, že vstupujete do území hravé pohody.
V bývalém průjezdu do hospodářského dvora je „ubytován“ velorex jako nový. Na spanilé jízdy po celé republice s ním (a se psem) manželé vyrážejí často.
Vzpomínky na odstřel
„Už jsme nechtěli bydlet v prostějovském paneláku, v malometrážním bytě. Chtěli jsme na vesnici a cítit se tam jako na chalupě. Psal se 92. rok a v novinách jsme našli inzerát na tento dům. Rozhodli jsme se pro něj hned, jak jsme se tu rozhlédli. I když to bylo zdevastované,“ vzpomíná paní Marcela, pocházející z Křenovic. No nebydlete v Křenůvkách!
Dům je zásadně zrekonstruován dvacet let. První rok vyklízeli a druhý přestavovali. „Původní jsou jen obvodové stěny. Dva roky jsme tu žili jako na staveništi, a když zbyly peníze z výplaty, tak se koupil další stavební materiál… Od začátku nám šlo o zachování původního rázu a jsme rádi, když nám kamarádi a návštěvy výsledek pochvalují. I když bychom dnes některé věci udělali jinak. Například menší okna, aby to bylo ještě více vesnické,“ usmívá se při vzpomínkách na budovatelské období Zdeněk, který se keramikem stal později než jeho žena. Ta se keramice věnovala od dětství.
Děláme si každý svoje, i když na společném výsledku, a třeba dvě hodiny na sebe nemusíme promluvit.
Pohodáře Palíškovy jsme navštívili v době, kdy se v Prostějově chystal odstřel objektů zkrachovalých Oděvních závodů. Náš hostitel neskrýval smutek. Pracoval tam od vyučení.
„Strávil jsem tam vlastně celý svůj profesní život. Od vyučení pánským krejčím přes veškeré praxe z průmyslovky i vysoké školy textilní v Liberci. Je mně to hodně líto, protože jsem tam žil pětadvacet let a značka fungovala. A takovou si ji chci pamatovat. Na odstřel se podívám leda na obrazovce.“
Kola, ovce a želvy
„Naši keramiku poznáte nejen podle zemitých, nekřiklavých barev, ale i podle motivů obrázků. Všechno z českého prostředí přírody – domečky, ovečky, kočky… Výjimkou je želva, ale i tu tady máme na zahradě v jezírku. A manželův motiv – kola, bicykly, které sbírá – a pak nám tu zdobí zahradu i pergoly. A občas i ten velorex,“ potvrzuje Zdeňka radostnou stránku jejich živobytí.
Galerie v podkroví
Palíškovi mají v podkroví pro veřejnost přístupnou půvabnou galerii s vlastní tvorbou. Ale za zákazníky vyrážejí i na hrnčířské trhy po celé republice. Třeba i na ty tradiční a vyhlášené v Berouně. Právě tam se váže i vzpomínka spojená se starožitnými velocipedy:
„Na trhu si jedna paní všimla motivů na hrncích a toho, že mám u stánku opřené kolo. Nabídla mi, že podobné kolo má doma na památku po dědovi z Beskyd. A jestli prý ho nechci. Dohodli jsme se, já se jí odvděčil naší keramikou – nic jiného nechtěla.
Ještě jsem jí řekl, že příště se s ním do Berouna vrátím v pojízdném stavu. A když jsem se zeptal, jestli mohu kolo pojmenovat po dědovi Karel, tak z toho byla úplně dojatá (velorexy se běžně pojmenovávají křestním jménem po prvním majiteli). Zřejmě o tom vyprávěla i svým známým.
Když jsme se s kolem skutečně vrátili na příští trhy, zastavil se u nás nějaký pán a přes keramiku koukal někam za mne. Měl jsem tam opřené to kolo. A on se jen zeptal: To kolo, to je Karel?“
Předzahrádka jako předzvěst
Palíškovi nemají před svým prahem v zatáčce u silnice nejen zameteno, ale i pěkně vysázeno množství keříků. Možná i jako přípravu pro návštěvníky na to, co je čeká uvnitř.
Tedy vzpomínaná zahrada s posezením u jezírka i pod stinnou pergolou s výhledem na citroník v květináči a další kvetoucí keře. U nich i užitná zahrádka se zeleninou na konci pozemku, s výhledem na les, má svoji výtvarnou hodnotu!
„Zahrada je zásluha mé ženy. Jakmile nesedí za hrnčířským kruhem a má volno, odchází do zahrady. Pravda, já se z okrasného jezírka chystám jednou udělat koupací. Místo na to máme. Když nebyly peníze na stavbu, tak jsme pracovali na pozemku,“ vzpomíná náš hostitel.
Pracovní den bez pracovní doby
Palíškovi prožívají většinu času, nejen tvůrčího, spolu. Dílnu mají jako součást bydlení. Pan Zdeněk s nadsázkou a úsměvem konstatuje, že dvůr je čistší než podlaha v dílně.
„Děláme si každý svoje, i když na společném výsledku, a třeba dvě hodiny na sebe nemusíme promluvit,“ popisuje pracovní den bez pracovní doby paní Marcela a manžel bez zaváhání doplňuje: „Brali jsme se proto, abychom byli spolu.“