Jak tvoří designér a malíř Milan Kuzica v objektu Domu smutku

Obě štítové strany pronajaté stavby jsou až po krov prosklené. Hlavní místnost slouží jako ateliér i (závěsy oddělený) obývací pokoj s jídelnou a pracovním stolem.

Ložnice, kuchyňka i koupelna s WC jsou v boční části objektu nacházejícího se uprostřed zahrady vedle rodícího se parku.

Milan Kuzica tu tak má prostor i na vytváření velkých objektů určených do exteriérů. Kolemjdoucí mohou zblízka nahlédnout.

„Jako sochařský ateliér je to tu výborné,“ konstatuje náš hostitel po dvou letech obývání stavby, která ještě nikdy nesloužila svému původnímu účelu a vyrostla na místě bývalé skládky v rámci revitalizace celého území. Po výběrovém řízení na pronájem by tu také mohl být třeba autoservis. Ale zvítězil výtvarník. O víkendech je zahrada přístupná veřejnosti.

„Od jara do podzimu tvořím venku a baví mě si přitom i povídat s lidmi, které zajímá, co tu dělám. Neruší mě to.

Naopak, už proto, že to, co dělám, je pro lidi. Jsem tu jen dočasně a jednou to tu bude sloužit svému původnímu záměru. Zastupitelstvo je tu velmi osvícené a obnově zdejšího prostředí se hodně věnuje. Také spolupracujeme na různých kulturních akcích i s dalšími sochaři.“

Než se rozvedl, bydlel Milan Kuzica v moderním a prostorném bungalovu s prosklenými stěnami. Na projektu podle vlastních představ samozřejmě spolupracoval s architektem, ale protože je původní profesí designér, přesně věděl, jakou představu realizovat.

„Byla to zkušenost, od které by se dalo případně někdy příště odrazit a posunout. Šlo mi o propojení bytového prostoru se zahradou, přírodou a to je vlastně i tady. I když to je náhoda.“

Přírody a slunce si užil během svého působení v Austrálii, ale to je prý zkušenost těžko přenositelná. Jako mimo jiné vystudovaný pedagog v Perthu dva roky vyučoval „sochárstvo“.

Nebýt nabídky na tento ateliér, ten bývalý v Karlíně by opustil a opět by se vydal do světa.

„Stěhování beru jako život, je to jen technický problém,“ připouští Milan Kuzica, zaměstnaný nyní i v Památníku národního písemnictví.

„Jsem vlastně státní úředník a na vlastní tvorbu mi nezbývá až tolik času, jak bych si představoval.“

„Poslední dobou se soustředím na tvorbu pro veřejný prostor. Myslím, že je to problém současné Prahy, protože v jiných metropolích s ním umějí naložit lépe. Mnohde můžete vidět, že tam fungují zklidňující zóny. Stačí se podívat i do Bratislavy, která má sice malé centrum, ale všude na pěších zónách se setkáte s uměním. Než se v Praze umístí nová socha, tak po ní tzv. putuje řadu let. Ale třeba v Liberci, v Plzni jsou aktivnější,“ dodává absolvent i bratislavské Vysoké školy výtvarných umění - katedry designu.

Do čtrnácti let, než šel studovat střední umělecko-průmyslovou školu do Kremnice, žil Milan na Slovensku s rodiči v domě se zahradou.

„A pak už jsem se domů vracel stále méně a méně. Nyní jezdím za mamou tak čtyřikrát do roka. Doufám, že až budu opouštět tento prostor vyprojektovaný jako Dům smutku, budu se přesouvat někam jinam než za hřbitovní zeď,“ přistupuje na černý humor náš hostitel a dodává:

„Nijak negativně to tu nevnímám, nemám s tím problém. Necítím ani žádný rozpor s tím, že já tady tvořím a na sousedním cintoríně (hřbitově) lidé odpočívají. Vůbec se nerušíme.“