Článek
Dojet sem z pražského bytu není pro rodinu problém. Jenže rok budování byl zkouškou nervů nových majitelů. Šéf dnes už neexistující stavební firmy si vzal zálohu, na zimu (naštěstí byla téměř bez sněhu) rozebral střechu a začal vydírat s tím, že potřebuje další peníze.
Spisovatel Martin Vopěnka
Kopec problémů a dobrý konec
„Víme o detailech, které by tu mohly být dořešeny lépe, jako třeba menší kličky na nových oknech, ale na to už opravdu nezbyly síly,“ vzpomíná Martin Vopěnka.
„Na tu první firmu jsem podal trestní oznámení a soud jsem vyhrál. Ale peníze jsem nikdy neviděl, protože pán dlužil i státu a ten měl přednost. Přestože mu zabavili i majetek, na nás se nedostalo. Šlo mi ale také o princip. Další řemeslníci pracovali už lépe, ovšem zase byli strašně pomalí, takže bych se nedoplatil. Začali jsme v říjnu a až v březnu jsem našel stavbyvedoucího, který to tu dal vše do latě. Kdybych věděl, jaké to přinese peripetie a vícenáklady, asi bych chalupu ani nekupoval.
Nová střecha znamenala i vikýřem rozšířené bytové prostory v podkroví.
Vždycky jsem toužil být na kopcích. To jsem si splnil. Pravda, někdy doma bojuji s tím, jestli se vydat na cestu. Jakmile ale tady překročím lávku přes potok, tak se dostaví úžasný klid, téměř katarze. V zimě to tu mám ještě raději, i když prohazování cesty ve sněhu bývá náročné. Mazání lyží je asi jediná ruční práce, kterou mám rád.
Přes SMS si můžeme zapnout topení, takže přijíždíme do tepla. Pohodlí máme také rádi. Je pravda, že současné podobě – i interiéru – předcházely týdny obrušování emailových nátěrů trámů, posilování trámů příložkami, heverování obvodového roubení a další podobné kroky.“
Počítač v pracovně je jen doplněk, důležitější je papír, pero a deska stolu. A výhled do zeleně.
Horská prémie a daň za knihy
„Naše osmiletá historie je tady taková, že starší syn skákal v Liberci na lyžích a my v tomto kraji chtěli koupit chalupu. Nakonec jsme se přes trenéra dostali k této. Navíc tu kolem lesa vede sjezdovka, čili v zimě stačí jen nasadit lyže. Ale já dávám přednost běžkám,“ konstatuje sportovně založený spisovatel (i cestovatel) a pravidelný účastník nejen Jizerské padesátky, ale i extrémního Vasova běhu.
V létě tu po okolních kopcích také kondičně běhá.
Roubená chalupa je jako nová ozdoba louky. S dispozičním řešením interiéru pomáhala paní architektka a zadání bylo jasné: velký stůl pro hodně lidí a oddělené pokoje na spaní v podkroví.
Přece jenom tu Martin Vopěnka věnuje asi nejvíce času psaní knih. Rukopisy píše opravdu rukou a drobným písmem na papír.
„Myslím, že tady napíši tak polovinu svých textů. Umím se tu zavřít a týden nebrat telefony,“ pochvaluje si autor čtrnácti titulů, který má nyní na pultech např. úspěšnou trilogii pro mládež (Spící město, Spící spravedlnost, Spící tajemství).
Mazání lyží je asi jediná ruční práce, kterou mám rád.
„Hodně jezdím po besedách a zjistil jsem, že trilogii čtou už děti od devíti let. Předobrazem knižních hrdinů byly naše děti, samozřejmě se v knihách poznávají, ale reklamace jsem od nich neslyšel,“ usmívá se autor, který svoji energii věnuje i dalšímu převtělení do nakladatele (Práh) i předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů.
„Vydávání knih by si někdo možná idealizoval, ale dnes je to hlavně byznys a s tvorbou spisovatele je to vlastně neslučitelné. Takže já se mezi tím věnuji sportu, který mi pomáhá ty rozpory překonat,“ připouští předseda Svazu.
Ve světnici, i když to tak nevypadá, je vlastně vše nové. Stropním trámům byla vrácena původní podoba.
„Ve Svazu se soustředím na lobbing. Jako spisovatel zůstávám se svým příběhem dlouho sám, takže mi nakonec nevadí, když si občas zajdu promluvit s někým jiným. Pořád jde hlavně o revizi DPH za knihy, protože s tím jsme opravdu ulétli mimo civilizovaný svět. Třeba v Norsku nebo Británii je daň za knihy dokonce nulová.“
Důvod k ohlédnutí
Pracovnu na chalupě má náš hostitel v nové přístavbě, kde dříve bývala kadibudka. Jeho žena Anna Novotná pracuje v podkroví. Momentálně na novém vydání Babičky. „Dnešní děti už mnohým výrazům v původním textu Boženy Němcové vůbec nerozumějí.“
S rodiči byl v táborové době na chalupě jen syn Sebastian – doléčoval si zlomeninu z lyžování.
Martin Vopěnka tento měsíc slaví padesáté narozeniny. I vydáním autobiografické vzpomínkové knihy vracející se do šedesátých let – Nebarevné vzpomínky.
„Jde o pohled na má dětská léta, na která mám silné i bolestné vzpomínky, protože maminka byla duševně nemocná a pobývala často v Bohnicích. Ale svým způsobem provází smutek každé vzpomínání: i když vzpomínáte na něco hezkého, bolestně si uvědomujete, že je to nenávratně pryč.
Nová jsou i kachlová kamna. Trámek v rohu ukrývá potrubí vedoucí k výměníku tepla.
Do knihy se promítají i úvahy o měnící se kolektivní paměti lidstva nebo o židovských kořenech. Také o devastaci hodnot, kterou přinesl komunismus. Na svůj věk se vůbec necítím, ale přece jen jsou padesátiny první příležitostí k ohlédnutí. Příští kniha Nová planeta se bude pro změnu odehrávat v daleké budoucnosti. Píše se mi výborně: téma přede mnou otevřelo spoustu zajímavých možností.“
Když je z cesty řeka
„Zažil jsem tu i tisíciletou vodu. Naštěstí jsem to měl jen jako divadlo. Z potůčku pod chalupou byla řeka valící se do údolí a z cesty byla druhá: dohromady jako dvě Sázavy. Za hodinu přívalového deště příjezdová cesta zmizela.“
Kouzla i síla přírody tu jsou zkrátka patrné na každém kroku a v jakékoliv době. „Úvahy o možné soběstačnosti, kdyby se civilizace zhroutila (téma objevující se v mých knihách), člověka jistě napadají i tady. Sice máme svoji studnu i čističku odpadních vod i různé varianty topení, ale ani v Jizerských horách bych záchranu neviděl.
Na chov domácích zvířat je to tu malé a stejně by nám to někdo vyplenil. Pravda, sousedi mají na pozemku ovce,“ mírně se usmívá Martin Vopěnka, který potutelně dodává, že i kouř z táboráčku považuje za zbytečné znečišťování ovzduší.