Hlavní obsah

Jak sochař Jiří Vašica tesá ve stodole sny

Právo, Zdeněk Smíšek

Sochař Jiří Vašica sice vyrůstal v Hradci Králové a nyní má dům ve staré části Pardubic, ale nejraději tvoří a žije v blízkém doteku s přírodou, pár kilometrů od svého bydliště – v Cholticích. Nejen proto, že nejčastěji tesá povznášející a levitující objekty z poměrně velkých kusů mramoru. Městským člověkem se už necítí být a postavil si stodolu.

Foto: Petr Hloušek, Právo

„Ve městě je to pro sochařskou práci stísněné. Potřebuji prostor i pro velké auto, jeřáb. Proto i ta velká vrata, jak pro slony.“

Článek

„Máme vysoký dům, ale široký jen pět metrů. I když je tam docela dost místností i místa, tak si tam připadám stísněný. Tedy od té doby, kdy jsem si tady postavil ateliér a mám výhled na okolní louky, pole a les,“ konstatuje Jiří Vašica, když nás provádí místem, kde poslední dobou bývá většinu svého času. „Člověk si musí užívat, dokud to jde,“ usmívá se pod vousy.

Mlýnský kámen a socha

Je prý náhoda, že našel své (nejen tvůrčí) zázemí kousek od bývalého lomu, kde se těžil kámen, z kterého naši předci dělali mlýnské kameny. Jeden takový je dokonce ve znaku městysu Choltice.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Jiří Vašica si užívá kontaktu s přírodou. „Zvířata jsou moje velká láska, a i když jsem celý život byl ve městě, tak se mi přeci jen nyní podařilo být v jejich blízkosti.“

Unikátnost současné tvorby našeho hostitele je v tom, že opracované objekty jsou nasazeny na kovový hrot (otvor v těžišti má kovové pouzdro) a je možné je roztočit či mírně rozhoupat, bez obav, že by spadly. Magické a přitažlivé!

Nelze se kamene nedotknout, jen se dívat prostě nestačí. Poetické názvy (např. Sen sedmého měsíce sedmého roku) už jenom násobí zážitek. „Všechno kolem nás se točí,“ lakonicky konstatuje autor. Nejinak tomu bylo i nedávno v pražské galerii Nová síň, kde Jiří Vašica vystavoval spolu s malířem Josefem Achrerem.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Dílna by mohla být i galérií.

Mezi lesem a loukou

Jiří Vašica pro svoji práci potřebuje prostor (přivážení kamene) a samotu (klid na vlastní tvorbou i ohled na klid případných sousedů – tady žádní nejsou). „Pozemek u silnice byl původně kusem pole. Takže jsem tu také vysázel i nové stromy. Meruňku, moruši – užitečné stromy. Je tu dobře i našemu psovi, kterého jsme si vzali od lidí, kteří se ho chtěli zbavit. Máme ho šest let, ale kolik mu doopravdy je, nevíme. Navíc měl polámané nohy, sotva chodí, ale svědčí nám tu spolu. A taky tu jsou dvě kočky – kvůli myším. Dřív jsem si myslel, že kočky nejsou společenské, ale umí být komunikativnější než psi.“

Co by kamenem dohodil, jsou i koně. „V osmapadesáti jsem si poprvé sednul na koně a je to úžasné! Jsou to také ohromně chytrá, silná a skvělá zvířata, ví, co a jak. A zvíře se chová tak, jak se k němu chová člověk, to ví každý, kdo má třeba psa,“ potvrzuje spokojenost se svojí životní volbou Jiří Vašica, který si tu téměř vše při zařizování udělal sám. „Proč za všechno platit, když je to tak drahé.“

Foto: Petr Hloušek, Právo

Točité schody vedou do jednoho velkého podkrovního prostoru odděleného od ateliéru poklopem. „Konstrukce je dovážená sáčkem s broky, aby se mi to otevřelo do ruky.“

Tekoucí vodu sochař Vašica nepotřebuje a v podkroví nad ateliérem i pohodlně přespává. Stodola je novostavba, ale do krajiny zapadá, jako by tu byla odjakživa. Napomáhají tomu i staré tašky použité na pokrytí střechy. Na otázku, kdo že je tam tak zkušeně položil, sochař jenom ukazuje dlaně a konstatuje. „Všechno tyhle ruce. Krytina je prověřená a přeložená ze starého domu.“

Sám si vymyslel i sestrojil poklop nad točitými schody uzavírající vstup do podkroví stodoly – ateliéru. „Je to jednoduchý mechanismus na principu páky a váhy. Železný rám je ještě dovážený pytlíkem s broky a stačí se poklopu jen lehce dotknout.“

Mramor k pohlazení

„Sochařské práce se nabízejí i z pískovce, který je tady nejblíže v Hořicích. Ale častěji pracuji s mramorem, který má fajnové možnosti i při hrubém povrchu a nechá se zaleštit do matu, do lesku a má průsvity.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Štítová okna přivádějí z obou stran dostatek denního světla. A v noci je kde přespat.

Jedny objekty tu mám z mramoru dovezeného z Krkonoš – z masivu Černá hora. Ta je uvnitř celá mramorová. Ten největší kus je ze Supíkovic, za Jeseníkem. Je tam ještě pár zbylých lomů z velkého množství, které tam byly za první republiky. A jak je hořická škola pověstná zpracováním pískovce, tak tam je kamenická škola, kde se učili pracovat s mramorem. Ale ta byla po válce zrušená. Kvalitní sochařský materiál se těží dodnes.“

Jiří Vašica tvoří intuitivně, bez nákresů a tak, jak mu materiál dovolí. „Rotační věci mají už po zkušenostech většinou podobnou váhu – unesou je dva chlapi. U těch větších už gravitace pracuje jinak. Všechno je to práce s těžištěm, nic nevypočítávám.“

Otáčí se za sluncem

K tvorbě „rotačních věcí“ vedly Jiřího Vašicu dva aspekty. „Když máte trojrozměrnou sochu, k jejímu prohlížení potřebujete optimální světlo. Když stojí na místě, vidíte ji jednostranně. Ideální by bylo chodit se světlem dokola a nasvěcovat si jednotlivé plochy.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Mladé stromky mají na pozemku své místo.

Dospěl jsem k tomu, že když mi světlo stojí, tak já objekt roztočím a on pak chytá ideální světlo v různých polohách. Další věc u těchto rotujících, levitujících věcí je, že když teď tady spolu hovoříme, tak stojíme na kouli a ta se celá točí a ve vesmíru se to ještě vše točí dál. Rotace je základní, primární pohyb, a aniž bychom si to uvědomovali, tak se všichni točíme. A točí se nám hlava úplně neuvěřitelně,“ usmívá se sochař.

A ještě dodává, že své věci tvoří i tak, aby si každý mohl na objekt sáhnout a pohrát si s ním. „Haptický – hmatový vjem je základní. A možnost uvést věci do pohybu je velmi lákavá a divák si ji užívá.“

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám