Článek
Mají to skoro stejně daleko do Opavy jako do Ostravy, kam jezdí, když pocítí potřebu obohatit své kulturní vyžití.
„Dvanáctiletá dcera Nikol a osmiletý David to mají do školy pár kroků, hřiště sousedí s naší zahradou.“ Výčtem kvalit bydlení a potvrzením spokojeného života Monika Žídková mimoděk stále s dívčím úsměvem odtajňuje „dvacetiletou záhadu“, proč nepokračovala v kariéře modelky v Praze, jako její předchůdkyně i následovnice.
Proměny v čase
„Už když jsem se do soutěže přihlásila, nebrala jsem to jako pokus dostat se do světa modelingu. Už tenkrát jsem věděla, že chci dostudovat pedagogickou fakultu. A tenkrát modeling ani nebyl takový byznys a móda. Když bylo potřeba, raději jsem si do Prahy zajela než tam shánět byt. Ostatně - pracovně se jezdilo po celé republice.
Ale utíká to. Nedávno jsme si s manželem (s Petrem chodila už před soutěží, pozn. red.) říkali, že dceři bude za pár let patnáct a uvědomili jsme si, že když bylo tolik mně, tak ho už moji rodiče znali.“
Za prací, podle slov Moniky, dnes jezdí stále více lidí ze sousedství. „Je pravda, že dnes to má tento kraj ztížené ve všem a dost šikovných lidí odchází za prací do Prahy, kde jsou přece jenom větší možnosti. Jak je to tu těžké, je poznat i na náladě lidí. Hodně si jich stěžuje a končí různé provozy, protože nemají zakázky. Na druhé straně je to tu pro mne natolik malebný kraj, že bych neměnila. Najde se tady spousta příjemných míst.“
Miss Cosmetic
Monika Žídková má svůj život s titulem Miss stále provázaný. Stále přicházejí nabídky i na focení, ale mimo věnování se rodinné kosmetické firmě věnuje svůj čas i regionální televizi Polar, pro kterou natáčí pořady s tipy na výlety po kraji a místními kuchařskými specialitami.
„Jsou to takové moje srdeční záležitosti. Je pravda, že práce kolem kosmetické značky stojí hlavně na manželovi a abychom byli pořád spolu i pracovně, by asi také nebylo dobré.
Po Miss, když jsem čekala Nikolku, jsem přemýšlela, čemu se budu profesně věnovat. S nápadem na vlastní kosmetiku přišel náš kamarád. Na trhu už jsme tedy dvanáct let. Začátky byly složité, už jenom kvůli legislativě. Zázemí jsme našli u farmaceutické firmy v Kopřivnici a s vlastnictvím všech certifikátů, včetně ochranné známky je to dnes už s kolegy poměrně elegantní práce. Ale byla to i cesta hledání a slepých uliček. Takže s pedagogickým vzděláním si dnes vystačím hlavně doma. I tak si někdy říkám, že by bylo nejlepší, kdyby každá paní učitelka měla zkušenost s vlastními dětmi. Někdy to není snadné, třeba s dopisováním po nemoci. Navíc máme kluka a holku, rozptyl výchovných situací je tím pádem opravdu široký,“ usmívá se Monika.
Pod jednou střechou
V podkroví domu má každé dítě svůj pokoj - vedle ložnic rodičů. V patře je prostorná koupelna, obývací pokoj s jídelnou a samostatná kuchyň. V přízemí je technické zázemí a prostor pro ukládání věcí. Jednou by se tam i se ženichem vešli.
„Jestli půjde dcera ve stejných šlépějích jako máma, tak je to možné. Jasně, u nás je každý vítán a taky budeme muset každého nápadníka pořádně proklepnout a pak se uvidí.
Jako starší dcera jsem byla takříkajíc první na řadě. A řekli jsme si, že do přestavby domu půjdeme. Celé se to tu předělalo, ze dvou bytových jednotek se udělala v patře jedna s velkým obývacím pokojem, měnila se okna, elektrické rozvody, nové topení. V podkroví, kde jsou dnes pokojíčky, byla klasická stará půda. Upravovali jsme ji, když ještě nebyla Nikolka na světě, je to čtrnáct patnáct let.“
Návraty k rodinnému krbu
Nejnovějším počinem ve zvelebování interiéru je krb (s vložkou) v patře. Má za sebou teprve druhé Vánoce. „Byl to nápad mého muže. Představa dalších stavebních prací v hotovém bytě mě děsila. Navíc tu nebyl ani komín a nikdo pořádně nevěděl, kde jsou ve starém domě trámy. Dnes ale nelituji. Je to opravdu velmi příjemné a krb dodává tu správnou atmosféru celému bydlení.“
Otevřeného ohně si rodinka i s návštěvami užívá ráda také na zahrádce za domem. Letní popíjení kávy v pergole je pro Moniku, jak sama přiznává, příkladem příjemné relaxace.
„Anebo se nejraději někde tady zahrabu s knížkou. Hlavně moc ráda sázím a starám se o kytky - muškáty, surfinky... Jakmile začne jaro, stávám se neustálým nákupčím, což přináší, že v létě pořád zalévám. Ale už se těším! Zahrada je tu dostatečně velká oáza. Nehledě na to, že na podzim jsme na sousedním školním hřišti pouštěli draky.“
Dalším důvodem, proč si Monika pochvaluje život v domě po rodičích a prarodičích je, že tu má i kamarádky.
„Ty ze školních let se už rozutekly, ale je nás tu několik, které máme všechny stejně staré děti a seznámily jsme se takříkajíc přes kočárky. Je to bezvadné a už mám za sebou i to období, kdy lidi řešili, jestli jsem ta misska, nebo normální holka. Do velkého světa už mě nepřesadíte. Ráda si tam zajedu, udělám, co je potřeba - zatvářím se jako filmová star - a zase se vrátím zpátky,“ usmívá se nestárnoucí Monika Žídková a dodává: „Člověk potřebuje k životu, jak říkám, normálno. Taky je to otázka nátury. Také ráda poznávám nové lidi, ale ještě raději se vracím tam, kde je pro mne vše známé.“