Jak si spisovatelka Lucie Seifertová a muzikant Petr Prchal zvětšili půdní byt

„Zrekonstruovaný obecní byt na Praze 5 je pro nás ideální forma bydlení. Pravda, být úplně ve vlastním by mohlo být výhodnější. Ale v domě je poliklinika, tak nešel do privatizace.

Jsme tady přes deset let a líbí se nám tady. Máme krásný výhled z oken. V pět ráno je krásně vidět vlaky přijíždějící na smíchovské nádraží, jako korálky. Kousek je školka, škola, v centru jsme za chvíli pěšky… Vesnice nás neláká.“

Při veškeré pozitivní energii šířící se podkrovím je o to větším kontrastem nepříjemná konfrontace s vnějším prostředím, kde se v blízkém okolí domu potloukají feťáci, považující lavičky v sousedním parku za své bydlení.

Rekonstrukce půdních prostor by během let vydala na seriál. Ale ne zas tak dlouhý, jako je ten televizní - stojedenáctidílný, podle vzpomínané knihy.

„První stavitel nás tu vykoupal s penězi. Dal jsem mu obnos na celou stavbu a on v polovině oznámil, že nemá z čeho pokračovat. Měl jsem to špatně ošetřené a vyřešil to tak, že jsem se s ním i za cenu ztráty rozloučil. Zkušenost. Druhá firma, překvapivě z Prahy, byla levnější, takže jsem to nakonec vzal pozitivně.“

Velkorysé rozšíření půdního bytu z původního dva plus jedna na apartmán s kuchyní a vlastně pěti pokoji, z čehož čtyři na sebe navazují a jeden má schody do mezipatra, bylo prý tématem i pro tetu našich hostitelů - architektku. S několika prvky přišli sami a s výsledkem jsou tak spokojení, takže otázku bydlení považují za vyřešenou.

Obytná plocha má téměř 200 m2. Jedna místnost je vlastně velkou šatnou s vestavěnými skříněmi. „Ty mají další výhodu - tlumí hluk z vedlejšího obývacího pokoje, kde nahlas pouštím televizi i muziku,“ pochvaluje si dispoziční řešení originálního bytu Petr - Pancho.

Nejvzdálenější místností je ateliér Lucie, kde na pracovním stole vznikají ilustrace k dalším knihám. Petrovi, jako knižnímu vydavateli a manažerovi, stačí počítač, mobil a místo kanceláře mu prý někdy slouží i rodinná dodávka - pojízdná chata v době dovolených. Ale ty se teď odkládají i kvůli (v době naší návštěvy) čtrnáctidennímu Petru Jaroslavovi.

„Původně jsem to tu chtěl mít všechno z masivu, ale nebylo peněz nazbyt. Takže jsou tu i levnější materiály, ale s prací truhláře jsme byli spokojeni. Naopak více jsme nakonec investovali do dlaždiček v kuchyni - zase jich není tolik, ale určují celou atmosféru kuchyně. Po pár dnech užívání se nám zdála až příliš střídmá a světlá, tak jsme ji oživili právě obklady z Mexika s pestrými vzory. Patří k tomu i úchyty na dvířkách skříněk. S jejich rozmístěním a sestavením si vyhrála manželka a osvědčila tak svůj výtvarný cit.

Tři dny jsme měli mozaiku rozestavěnou na podlaze a různě kombinovali. Obklad za dřezem připomíná mořské dno. Kolem protější pracovní desky prosluněnou oblohu.

Obkladač z nás měl srandu, kromě toho, že jsme mu museli vysvětlovat, že nevadí, když je každá dlaždice jiná, ale nakonec si to sám vyfotil,“ vzpomíná na výtvarné dořešení kuchyně a krátkým telefonním hovorem mimoděk dokládá, že práci vydavatele zastane i v kuchyni. „Do toho všeho tady ještě právě připravuji k vydání knížku kamarádky, pro kterou Lucka dokončuje ilustrace.“

Pozornost v teple domova si zaslouží nejen veselé obklady, ale i přímotopy pod okny - většinou mají desku z pískovce, takže nejen zajímavě vypadají, ale také akumulují teplo. „Někdo mi říkal, že to tak velké místnosti nevytopí, ale není to pravda.“

Kolaudace tu proběhla téměř přesně před rokem. Na dotažení detailů ale zatím není čas. V době naší návštěvy hostitelé připravovali výstavu v Klementinu, dokončovali instalaci objektu - „orloje“ na veřejném prostranství v rodných (pro oba) Poděbradech.

„Vstup na kolonádu oživí stylizovaná věž městského zámku se zabudovaným diorámatem, ke kterému bude hrát hudba, kterou jsem složil a nahrál s poděbradským dětským sborem Kvítek. Jde o výjevy z historie města. Je to hlavně pro děti a Lucii to dalo více zabrat než jakákoliv kniha.“