Jak si postavil půdní nástavbu architekt Michael Třeštík

Aby ten záběr neměl náš hostitel a znalec umění až tak vymezený, je poslední roky ještě i producentem a dramaturgem většiny filmů své ženy Heleny. Ano, navštívili jsme dům, ve kterém vykradla hlavní postava známého celovečerního dokumentu René původní byt našich hostitelů. Když ještě bydleli v 1. patře.

Tam, kde se mezi trámy hromadili mrtví holubi, je dnes vzdušný a prosvětlený obytný prostor. V přízemí bytu jsou vlastně jen jeho dvě místnosti - kuchyň a obývací pokoj. Ale ten je dlouhý dvanáct metrů a nízkým nábytkem rozdělený na čtyři zóny - pracovní, povídací a televizní posezení a jídelní kout. Kromě vzpomínaných obrazů (hlavně velkých pláten), vitrín s keramikou a knihoven je ozdobou interiéru výhled velkými střešními okny na panoráma Prahy.

Vlastně také zdobným prvkem je skleněná lávka u stropu, na kterou se vstupuje z chodby v patře mezonetového bytu. „Budí větší pozornost návštěv, než jsem původně předpokládal. Ale šlo mi o rozčlenění i využití plochy. Podlaha je ze skleněných desek, aby se prostor opticky nezmenšil. Pravda, pes se tam bojí vstoupit.“

Druhé podlaží je už rozděleno na více místností - ložnice, pracovny, technické zázemí. Pan architekt si s projektem vlastního bydlení opravdu vyhrál a promyslel - podle pohybu slunce - i rozměry terasy nad tichým dvorem. Do horní chodby přivádějí denní světlo kulatá střešní okna - památkáři byli nejdříve proti, protože prý budou z letadla nehezky vypadat.

„Dva roky jsem bojoval například za to, abych mohl vyřezat původní trámy a nahradit je samonosnou konstrukcí tak, aby tu šlo pohodlně bydlet a nepohybovat se tu jak v lese mezi stromy…“

Po sedmi letech obývání se vše nejen osvědčilo, ale dokonce prý nepřestalo naše hostitele bavit. Byt jim přináší pořád radost. „Jak jsme sem první den - po proměření - se synem umístili nábytek, tak je dodnes. Jsem na sebe pyšný, jak to tu funguje a nic se nám neokoukalo a výhled na město už vůbec ne,“ usmívá se pan architekt, který se na Letné narodil.

„Když jsem už věděl, že se budeme i kvůli dětem stěhovat z bytu na Václavském náměstí, vzal jsem si kružítko a mapu Prahy, aby se lépe našly průsečíky mezi stanicemi metra a velkými městskými parky. Vybíral jsem podle docházkové vzdálenosti, a když to tak uděláte, vyjde vám v Praze jenom Chopinova ulice na Vinohradech a tady Kostelní. Tři roky jsme se snažili sehnat v této lokalitě byt. Až jsme ho získali. Tak racionální rozhodování to bylo. Jako urbanista jsem to vnímal velmi citlivě. V tomto domě jsme od roku 1983.“

A v suterénu má ještě náš hostitel obchod eAntik.

„Bydlení považuji za jednu z nejdůležitějších životních funkcí a nešetřil bych na něm. Ale bydlení podle mého spočívá v prostoru, ne na těch seslích, které si do něho pořizujeme. Nejdůležitější je tedy najít a mít nejvhodnější místo, nejlépe orientované… To už pak nikdy nezměníte. Nábytek můžete vyměňovat třeba podle toho, jak budete bohatnout nebo chudnout. Vždy jsem kladl důraz na to, aby bylo od začátku dobré to, co nelze změnit - orientace, velikost… A na tom zbytku už jsme pak klidně i šetřili. Stejně je to tak i tady.“

„Než si koupit sedačku za sto tisíc, tak raději za deset a za devadesát obraz nad ni. Pořád je to sto tisíc, ale tu sedačku můžete za pár let vyhodit, ale obraz ještě získá na ceně,“ konstatuje architekt a sběratel, se kterým upíjíme kávu nad stolečky z IKEA za necelých dvě stě padesát korun.

„Kuchyňská linka je snad ta nejlevnější, kterou můžete v této zemi koupit. Ale esteticky nás nijak neuráží. Navíc to tu máme jako v černobílém filmu.“ Přestože prý vaření a pobyt v kuchyni není pro rodinu tím nejčastějším, nechybí vedle stolu i zákoutí s pohodlným lehátkem - novodobou variantou kanape.

„Bílé knihovny v obýváku jsou pro změnu nábytkem, který jsme si s manželkou kupovali před pětatřiceti lety z novomanželské půjčky,“ demonstruje svůj vztah sběratel umění k funkčnosti nábytku. „V minulém bytě jsme měli zděděný starožitný nábytek. Krásný. Za drahé peníze jsme ho nechali zrestaurovat. Například stůl pro šest lidí na centrální noze. Velký byt jsme tak vyšperkovali, působilo to hezky i v kontrastu s moderním, až na to, že se v tom nedalo žít. Jíst u takového stolu s rodinou bylo o strach. Až jsme se nakonec téměř všeho zbavili.“

„Už se mi také stalo, že se návštěva zeptala, jestli jsem si ty obrazy na stěnách maloval sám,“ usmívá se Michael Třeštík a dodává: „To je, jako by se mě někdo při pohledu na knihovnu zeptal, jestli jsem ty knihy psal já.“

V nedávném období, kdy se měnily kalendáře, vydal „jen“ dvě - Umění sbírat umění a Slečny z Avignonu.

Zakoupení půdy bylo začátkem cesty za razítky od úřadů a památkářů, jejichž opodstatněnost málokdo popírá. Ale ne vždy si architekti cení jejich odbornost a přístup.

Přežil tato jednání Michael Třeštík ve zdraví?

„Přežil jsem to, ale patrně nevratně poznamenán. Pečovat o město je nutné, stejně jako udržovat kulturní hodnoty. Ale za prvé je třeba je vybrat, protože vše se udržovat nedá. Jednak na to nejsou peníze a jednak by to příliš zakonzervovalo město. Za druhé o tom musí rozhodovat kompetentní lidé. Ani jedna podmínka není v Praze splněna. Často o tom rozhodují tety bez názoru a bez vzdělání. Jen s natrénovanými poučkami. Například chtěly, aby zábradlí na nové terase - před novým funkcionalistickým oknem, které sotva vidí jen sousedé - bylo secesní replikou."

"Nekompetentností by byly ochotny zničit investici za několik milionů, protože s realizací jejich požadavků by ztratila smysl. Kdyby se nakonec -za ony dva roky - nepodařilo vše projednat, tak do toho nejdu. Nemůžete veškeré své peníze utratit za pitomost. Bránit přirozenému rozvoji města a současným potřebám jeho obyvatel je špatné. A přitom o úplatnosti úředníků kolují legendy. Já jsem na to nenarazil, protože to není cesta, kterou bych uměl jít.“