Článek
Téměř dvouletá Emmička je pro Moniku spolu s manželem (režisérem a šéfem činohry Národního divadla Michalem Dočekalem) hlavní postavou, kolem které se točí práce i domácnost. Po čtyřech letech spokojeného bydlení v loftovém bytě jsme rodinku zastihli v životní fázi, kdy nastal čas uvažovat o dalším stěhování.
:. Nové byty v bývalém průmyslovém komplexu uprostřed staré zástavby u Palmovky mají svou atmosféru. Monika si každou volnou chvíli užívá s dcerkou.
„Momentálně byt prodáváme, takže pokud se třeba někomu na fotkách zalíbí, ať neváhá!“ směje se Monika. „Chceme jít do většího a pro život jednou početnější rodiny praktičtějšího domova.“ Naše návštěva se tak rázem možná změnila tak trochu v derniéru, protože se perspektivní rodinka pro změnu chystá do klasického, vícepokojového bytu ve starém, ale zrekonstruovaném domě na Praze 5 – v zeleni, v blízkosti školky i školy. „To pro nás bude důležité.“
Zkušenosti a srovnávání
„Bude se mi po loftu stýskat. Zažili jsme tu spoustu zlomových životních etap – svatbu, narození Emmičky… Taky jsme si to tu zařídili podle našich představ. Velmi nám pomohl architekt, s nímž jsme vše konzultovali. A teď když je to hotové, odcházíme,“ svěřuje se Monika.
:.Prosklené čelo bytu se vstupem na zahrádku prosvětluje celý loft (vlevo). Elegantní a vzdušné zákoutí dokládá, že knihy v divadelnické rodině potřebují opravdu velký byt (vpravo).
„Nový byt jsme hledali mezi staršími domy. Vyrůstala jsem v Krnově v nádherném obrovském bytě starého domu na náměstí. Poslední dobou mám velkou chuť se tam podívat. Tenkrát se mi byt zdál velký, dneska by mi možná už tak nepřipadal. Rodiče v Krnově zůstali, i když jsme se my děti rozutekly, jen se přestěhovali do domku se zahrádkou. Kontakt s Krnovem mám stále.
Mnohem častěji ale jezdíme kousek za Prahu, kde má manželova rodina malý domek. Také tam jsme nedávno přistavovali a rekonstruovali,“ potvrzuje Monika své zkušenosti ze zařizování interiérů i se stěhováním.
:.Cihlová stěna, částečně rozdělující přízemí bytu na dvě místnosti, je také vlastní invencí majitelů bytu. Dokončovací práce (obklady v koupelně nebo kuchyňskou linku) si nechali vytvořit podle svých představ.
„Bydlet na vesnici by mi vůbec nevadilo, ale teď kvůli práci nějaká starost navíc o dům nebo zahradu nepřipadá v úvahu.“
Na mateřské Monika začala zase vedle televizního natáčení také hrát v divadlech (Kašpar, Švandovo, Rokoko...). „Večer opravdu rychle usínám,“ usmívá se s Emmou na klíně naše hostitelka.
Loft a luft
„Původně to tu bylo ještě více otevřené – někteří sousedé si to tak zachovali – ale my jsme si obě podlaží nechali přepažit, aby se vytvořily klidové zóny, a kvůli většímu pocitu soukromí. Když manžel potřebuje v noci pracovat, má své zákoutí.“
:. Železobetonové nosníky na stropě připomínají původní podobu průmyslového prostoru, se kterou kontrastuje dřevěná podlaha.
Ke vzdušnému a prosvětlenému bytu patří schodiště, dodávající loftovému bydlení další rozměr. Ale původní schody byly přece jenom příliš strmé. Architekt navrhl pohodlnější, navíc vznikl ještě úložný prostor.
K obrazu svému si manželé doladili i celé přízemí. Originální vychytávkou je vestavěná skříň, otvíratelná z předsíně i z pracovny. Nahradila původní vstup do místnosti. Dveře jsou z mléčného skla, takže propouští světlo do malé předsíně. Dominantou bytu jsou velká okna (tvořící vlastně celou jednu stranu bytu) se vstupem na malou předzahrádku. Vysoké stropy, přiznávající železobetonové nosníky, dokládají, že jsme v bývalé továrně přestavěné na byty.
:. Kuchyňská linka vyrobená na míru má lednici a další skříňky na protilehlé straně (vlevo). Původní schody byly až příliš strmé. Nové navíc poskytují i úložný prostor (vpravo).
S nosníky stropů kontrastuje prkenná podlaha v patře, kde je pracovna s úložným prostorem a za příčkou ložnice. Zábradlí spojující horní prostor je tu dodatečně překryto plastovým obkladem, takže se otevřený celek přece jen opticky více člení.
Dolaďování společnou rukou
Na období dolaďování interiéru už dnes naše hostitelka vzpomíná ráda, i když to vždy tak úplně procházka růžovou zahradou nebyla.
„Vždycky jsme za naším architektem s něčím přišli a on nám to namaloval, domyslel a ještě se svými řemeslníky dohodl realizaci. Například kuchyň se mi moc líbí, i když u nás nejvíce a nejlépe vaří manžel.“
Fáze zařizování před nastěhováním prý trvala dost dlouho. „Také tu bylo několik reklamací na stavební práce, jako třeba popraskané potrubí. Naštěstí je manžel ten, kdo umí být nekompromisní a až později nám sousedé říkali, jak udělal dobře, že se na rozdíl od nich nenechal ukolébat. Díky jeho neoblomnosti bylo vše opraveno, a navíc jsme dostali i nějaké náhrady. Vypadá to, že se stavební firmy snaží na všem šetřit, a pak to také tak dopadá.
:. Místo dveří v rohu pracovny je dnes průsvitná skříň pouštějící i druhou stranou světlo do předsíně.
Chodili jsme se sem dívat, když to ještě byly opravdu jen zdi staré továrny. Až se budeme stěhovat, moc nábytku si neodvezeme, protože vlastně všechno je tu vestavěné.“
Kouzlo detailu
Profesi architektů a různých řemesel Monika ctí, sama si umí hlavně vymýšlet detaily a drobnosti.
„Nápady mám, ale pohled bytového architekta mi chybí.
Neumím si představit větší věci v prostoru, ani jejich možnosti. Také jsme to tu poměrně dlouho neměli úplně zařízené. Až architekt nám pomohl celek vyladit,“ ponechává Monika zásluhy odborníkům. Loučí se s námi s tím, že život si žádá změnu: „Je nám tady dobře. Díky otevřenému prostoru jsme stále v kontaktu, ale to je právě taky kámen úrazu. Klidné kouty pro děti tu nejsou.“