Jak se žije architektce Evě Jiřičné v Londýně a Praze

Nad kávou (a jogurtem s borůvkami a dýňovými semínky) jsme si povídali o starém londýnském i rodícím se pražském bytě, a po přejezdu do domovské kanceláře AI Design jsme ze soukromí vykročili například i k otázkám, jestli v budoucnu bude politická vůle postavit knihovnu podle Kaplického návrhu.

Povídat si s paní architektkou, která se prosadila ve světě a je často zvána do porot mezinárodních soutěží, byla radost. Třeba jen poslouchat, jak vyjmenovává slavné kolegy, kteří svá nejslavnější díla realizovali až po sedmdesátce.

„Víte, je hrozné, jak ten čas uběhne - než se člověk otočí, tak je najednou starý. A já jsem teď už oficiálně stará a nemůžu s tím nic dělat,“ směje se a energii by, při vzpomínce na její nedávné jubileum, mohla rozdávat i hotelovému managamentu.

„Jak říkávala maminka: člověk se pořád cítí stejně a jen ta léta mu přibývají. Dnes už tomu rozumím. Pokud se člověk může ohnout, zvednout ruku, tak za to musí být v určitém věku vděčný. Pokud to funguje, tak získáváte více zkušeností. Přesto při pohledu na jiné lidi nemusíte vidět sebe v jejich kontextu."

"Takže jsem nedávno v londýnském metru pustila sednout starou paní a pak mi došlo, že by mohla být mladší než já. Možná se jí to moc nelíbilo, ale nikdo jiný jí místo nenabídl. V Anglii nevstává vůbec nikdo. Nebo jen já a mí čeští kolegové z kanceláře. Vůbec to nechápu, protože jinak jsou slušně vychovaní. Děkují, omlouvají se…“pokračuje architektka.

„Nikdy mě nenapadlo bavit se doma přemisťováním nábytku nebo přemalováním stěn. Když je třeba něco opotřebovaného vyměnit, to ano. Taky mi trvalo deset let, než jsem si navrhla stůl a než ho někdo udělal. Tak jsem do té doby používala normální stůl z Ikea. Když jsem sama doma, klidně si dám tác s jídlem na kolena,“ popisuje své londýnské zázemí, které zůstává řadu let vlastně bez proměn.

„Taky jsem tu kvůli návštěvám měla stůl vyřazený mým klientem z restaurace, protože se mu tam nakonec nehodil. Mně sloužil dobře. Ale rozčiluje mě dívat se doma na věci, které se mi nelíbí. A tak je musím vyměnit. Jenže trvá dlouho, než na to dojde. V pořadníku důležitých věcí jsem já až na posledním místě,“ potvrzuje svůj pracovní zápal paní architektka, když nám poodhaluje kouzlo svého domova.

„Teď tam mám stůl, který vypadá sice krásně, ale je celý skleněný. Mám paní, která mi chodí jednou týdně uklízet a stěžuje si, jak se ten stůl špatně čistí. Tak ho vždycky uklidím před jejím příchodem.

Když je rodina s třemi dětmi ve věku od dvou do osmi let a používajícími leccos, aby všechno zničily, tak to člověk musí vzít jako zadání projektu a navrhovat věci tak, aby se daly vyčistit nebo vyměnit. Tam bych skleněný stůl nedávala.“

Pro sebe paní architektka chtěla stůl pokud možno co nejméně viditelný. A to prý i při pohledu z gauče. „Stoly bývají v interiéru překážkou. Dokonce i židle k němu mám průhledné a skládací, takže se snadno dají do kouta a místnost je tak prázdnější. I když je byt malý, mám ráda kolem sebe prostor. Nemám ani žádné obrazy, z kytek jen orchideje, kterým se tam z nějakého záhadného důvodu daří a neustále kvetou, i když mají až příliš světla. A několik palem. Místo umění.“

Eva Jiřičná bydlí v londýnské čtvrti, které se říká Malé Benátky. Jsou tam kanály a anglické domy z roku 1822, které mají uprostřed velkou zahradu. „Byly navrženy tak, že dole bydlelo služebnictvo a nahoře panstvo. Dnes je v každém patře několik bytů. Já jsem pod střechou, kde dřív byla jenom půda. Mám ráda, když se dívám na věci dolů a jsem ráda, že mi nikdo nedupe nad hlavou. Tak chodím doma bosa, abych nerušila ty pode mnou.“

Už dvacet let zařízený interiér (téměř beze změn) prý působí na návštěvy moderně - nikdo nevěří, že je tak starý.

„Ráda bych vyměnila všechny dveře od skříní. Jsou ze skla a za ty roky se technologie jeho výroby tak změnila, že už díky zmenšení obsahu olova nejsou vidět jeho hrany jako zelené.“ Docenění detailu je při tvorbě paní architektky příznačné. Stejně jako respekt k talentu mladých architektů a zkušenosti starších.

„Myslím, že v architektuře jde spíš o schopnost sebekritiky. Někteří architekti ji mají, jiní ne. Jsou tvůrci, kteří jsou schopni se zařadit do moderní tvorby, i když hlavní objem jejich díla je v minulém století (třeba Le Corbusier). Já jsem pořád ve styku se studenty, s mladou generací a jejich projekty. Každá mladá generace je kritická ke svým otcům a k těm před nimi. Také jsem pořád pod kritikou a hrozbou zařazení mezi ty, co už jsou mimo. Ale člověk musí mít neustále naději a neříkat, že už nic nemá cenu. Ztratit účel života je chyba.“

Mezi rozpracované plány paní architekty patří i dokončení jejího vlastního bytu v Praze. „Je na Zvonařce. A je to taková moje ostuda - jak se říká: kovářova kobyla...

Kdysi mi v Anglii došla jakási malá penze, která tam byla úplně k ničemu. No, mohla bych si udělat třeba novou kuchyň, ale protože příliš nevařím, tak ta stará ještě perfektně vyhovuje. Tenkrát byl takový rozdíl mezi korunou a librou, že se mi tady vyplatilo koupit malý byt. Jedna ložnice a pokoj s kuchyní. Nepotřebuji mít kolem sebe plošné metry.“

Když se tam byla paní Jiřičná podívat poprvé (někdy před sedmi lety), viděla jen betonový skelet v komplexu nových bytů. Dokončení stavby potom trvalo ještě dva roky.

„Tenkrát jsem si říkala, že to byla výhodná koupě, ale když mi později dali klíče a vstoupila jsem do hotového, tak jsem zjistila, že v takovém bytě bydlet nemůžu. Každé dveře jiné, koupelna hrozná a příčky tvořící dlouhé chodby a zmenšující prostor. Bylo to udělané tak, jak to udělá stavební firma bez architekta.

Všechno jsem zbourala. To bylo jednoduché a téměř přes noc. Ale pak se musí najít někdo, kdo to nově navrhne, postaví... Jenže malá zakázka nikoho nezajímá. Ráda dělám, co můžu, pro jiné lidi. Ale těžko přijímám od lidí dobročinnost. Pomohlo mi i tady hodně laskavých lidí, ale raději mám čisté svědomí z normálního byznysu. Nakonec jsem přece jenom s pomocí kamarádů i různých firem postupovala krok po kroku a už je mé pražské bydlení po čtyřech letech pomalu připravené k nastěhování.“

Bude jiné, než v londýnském bytě. Nejen novějšími materiály, ale i proto, že pražský prostor je malý. „Člověk pak musí být strašně opatrný s každým čtverečním centimetrem. Vím, že tam hlavně musí být velká skříň, protože nemám ráda nepořádek. I když nemám práci, tak se zaměstnám něčím jiným než uklízením. Na to čas nemám a jsem ráda, když dobu věnovanou uklízení mohu, byť jen podvědomě, zkrátit.“

„Nedávno jsem posuzovala soutěž, většinou obytné domy. A všechny měly dispozice, které mohly stejně tak nakreslit architekti v roce 1920, možná i v roce 1850. Pohled na interiéry obytných prostor je bohužel pořád stejný: 2+1, dveře, chodba, WC...

Přitom jsem studovala v období ještě ovlivněném generací modernistů. Prostor se předěloval pohyblivými příčkami a měnitelnost celkového obestaveného prostoru byla možná podle momentálních potřeb rodiny. To bylo i moje krédo a od té doby se o to snažím. Když dělám prostor pro klienty, nebo i pro sebe, tak mi jde o to, aby si tam lidi nepřipadali jako v jednotlivých kobkách.

Pražský byt měl samé dveře a ještě ošklivé. Původní příčky jsem nahradila skleněnými. Když tam budu mít občas někoho na návštěvě, tak se tam soukromí dá vytvořit. Je to samozřejmě dražší, než vyzděná nebo sádrokartonová příčka a developeři se snaží stavět co nejlevněji.

Myslím, že princip navrhování domů se zastavil někde v době koně. Vždy, když mi studenti přinesli dispozici interiéru, tak byla velká diskuse, proč to neudělat jinak a jak zvýhodnit prostor.“

Atmosféru domova dotvářejí podle architektky Jiřičné i použité materiály a jejich kombinace. V tom svém neváhala použít jako podlahovou krytinu směs linolea a korku. Používá se na horních palubách jachet. „Dobře se udržuje a příjemně se po tom chodí. Mám to i v koupelně na stěnách. Vodotěsný a snadno svařitelný materiál je přírodní, takže má v sobě určitou teplost.“

Útulnost londýnského bytu navozují i dva gauče. „Když mi přijede celá rodina, tak se po zemi rozloží matrace, aby měli kde spát. Pak tam mám vedle už vzpomínaných orchidejí palmy, a to mi tak nějak k útulnosti stačí. Ale mám tam taky pěkný výhled do zahrady, o kterou se nemusím starat. Jen přispívám, jako další obyvatelé domu, k tomu, aby ji po anglicku udržoval někdo jiný,“ usmála se paní architektka.

„Všichni máme od zahrady klíče a přes víkend si tam hrají děti. Když otevřu doma okna, slyším, jak dovádějí, což je příjemné. V zahradě jsou i stromy sahající dnes do třetího patra. Angličani sice nepouštějí sednout starší, ale zahrady jim jdou. To je pravda.“