Jak relaxuje pedagog a literární vědec Ondřej Hník na chatě s velkou zahradou

Spojené pozemky rodiny Hníků jsou jeden velký kus přírody s výhledem na lesy lemující (mezi trampy slavné) Údolí oddechu. Kousek od Kladna i Berouna a tudíž nedaleko Prahy.

„Chatu postavil můj děda z materiálů, které tenkrát byly. Dodnes nám dobře slouží, i když být tady přes zimu dost dobře nejde. Nějaká zásadní rekonstrukce nemá smysl a zbourat chatu by bylo kvůli nové stavbě také škoda. Nemluvě o tom, že sehnat dneska dobré řemeslníky je problém a za ty nervy nám to nestojí. A já nijak šikovný taky nejsem. Baví mě tu sekat trávu, řezat a štípat dřevo a starat se o zahradu: záhony, stromy a keře. Klid je tu k nezaplacení! Tohle je vlastně chatová osada připomínající jednu velkou zahradu rozdělenou na více zahrad. Všichni se tu léta známe, a i když to tu máme jako celek oplocené, mezi jednotlivými pozemky ploty nepotřebujeme,“ dokresluje celkovou pohodu náš hostitel.

Ovšem jít na procházku špatným směrem by dnes mohlo mít za následek objevit se v hledáčku bezpečnostních kamer střežících nové území pana Kellnera, který si svoji „zahrádku“ oplotil velmi důkladně. Vlastně tím mimo jiné potvrzuje vzácné kouzlo přírodní krásy celé lokality.

„Maminka ještě z dětství pamatuje všechny ty trampské sruby v údolí, kdy v okolí nic jiného nebylo. Kousek od nás je postavená chata z bedniček od zeleniny.“

V Praze Ondřej Hník vždy bydlel v bytech. Je tomu tak i poslední dva roky po svatbě. A tak čas prožitý uprostřed zeleně vnímá jako hodnotu.

„Už jsme zase mohli část naší zahrady prodat, ale raději si ponecháme ničím nerušený výhled do zeleně,“ potvrzuje rodinný vztah k místu Ondřej s tím, že sem od dětství jezdí na prázdniny, svátky i další volné dny.

„Co si pamatuju, tak jsem sem jezdil. A taky jsem si tu psal pro sebe první básničky a příběhy. V sedmi v osmi letech jsem si vyráběl třeba za pomoci sešívačky vlastní knihy a dozadu připisoval: Vydalo nakladatelství Albatros. To jsem opravdu netušil, že se tak jednou skutečně stane. A už vůbec ne, že mé knihy (Malý pražský chodec a Malý český poutník) bude jednou ilustrovat světoznámý malíř Jiří Votruba!

Nyní u Albatrosu chystáme další knihu: Můj atlas Česka. Měla by to být z velké části naučná publikace o České republice, takové putování všemi jejími kraji, s jejich hlavními pamětihodnostmi a krásami. Jejími spoluautory budou děti.“

„Co slýchám, tak není novostavba, aby v souvislosti s ní nebyl nějaký problém. Dneska se dost věcí fláká, uspěchává, pamatuju si, že za socialismu ten, kdo neodvedl na stavbě poctivou práci, tak za to nesl odpovědnost a hrozilo mu i vězení. Dneska se nikde nedovoláte a mnozí tzv. stavaři to vědí.

Jsem rád, že v Praze bydlíme v ,poctivém‘ paneláku z konce 70. let. Máme světlý, teplý a útulný byt. Tady si zase užíváme přírodu bez zbytečného luxusu. Nic na tom neplánuji měnit,“ vrací se ke kouzlu místa a svému přístupu k němu poeta a vysokoškolský pedagog.

„Dobře se mi tu i píše. Když jsme tady, píšu každý den. Nedělá mi problém přepínat od výukových problémů literární výchovy k vlastnímu psaní. Na fakultě mi jde o to, aby studenti přemýšleli o smysluplných přístupech k výuce literární výchovy. Aby studenti chápali, že si na řadu věcí děti mohou přijít a přicházet samy, že si třeba v případě literární výchovy mají text tzv. osahat a zakusit z mnoha stran.

Že literární výchova nemusí být nuda. Jde mi o to, aby studenti chápali, že pouhým výkladem své budoucí žáky mohou okrádat o tvořivé hledání, objevování, o radost z tohoto objevování. Že je možné získávat mnoho poznatků v činnosti a z činnosti. Vždycky jsem měl blízko k jakékoliv tvořivé činnosti,“ konstatuje autor a docent oboru pedagogika se zaměřením na didaktiku literární výchovy.

„Učitelé učitelů by sami měli být aktivní, ale nikomu žádnou tvořivost nevnucuji, jen ukazuji,“ dodává ještě při exkurzi po zahradě.