Článek
Život na vesnici si pochvaluje i proto, že zde pošta doručuje, když je doma. Vesnickou chalupu, stateček s dvorkem za zdí, s rodinou renovuje už třináct let. Střecha rozšířené chalupy i interiér jsou hotovy.
Ivo Šmoldas
„Měli jsme sice ostrý start, ale teď už se vše nějak táhne. Řemeslníci jsou tu sice šikovní i ochotní a své slovo drží. Jen už víme, že ohlásí-li svůj příchod na středu, věru to neznamená hned tu příští.“
Státotvorný chalupář
Tam, kde je dnes v přízemí jednoho z křídel stavení do L v jedné linii koupelna, kuchyň, jídelna a posezení u krbu a televize, byly dříve uprostřed chlévy. Práce je tu odvedeno opravdu hodně a útulný interiér ctí chalupářské prvky. Přesto nechybí ani větší okna či francouzské dveře do zadní zahrady. I ty mají neustále pod dohledem kočky.
Především kuchyňská část ctí tradici venkova. Tyče na záclony a lustry jsou úlovky Ivo Šmoldase z internetové burzy.
Opravdu nelze tvrdit, že by tu většinu prací vykonal Ivo Šmoldas. Spíš se tu věnuje, jak říká, třem hlavním státotvorným činnostem: kouření, pití alkoholu a ježdění autem.
„Toho všeho se dopouštím. Ale 22. června loňského roku se na obrazovce zrovna zjevil Miroslav Kalousek a začal vyhrožovat opětovným zvyšováním spotřební daně z tabáku. A to už se mě dotklo. Jsem totiž státotvorný a přičinlivě kouřím už padesát let. Tak jsem na něj zařval své oblíbené úsloví chceš moc, dostaneš h…o, típl jsem cigaretu, zajel autem do Budějovic obstarat si elektronickou náhražku a od té doby jsem si už nezapálil.“
Nový dřevěný strop příjemně koresponduje se starožitným nábytkem.
Ivo Šmoldas přiznává, že nesnáší i stavební nepořádek
„Stavební ruch mě uvádí v zoufalství. Kdybych si ty práce odvedl vlastnoručně, až do smrti bych trnul, jestli se mi to vposled nezřítí na hlavu. Na druhou stranu ovšem trpím neskromným dojmem, že bych to určitě udělal důkladněji než školení zedníci, kteří vše zvládají levou rukou. Tak se na ně při práci raději ani nekoukám,“ směje se při vzpomínce na hlavní stavební časy.
Přímo z předsíně se vstupuje „do druhého křídla“, kde má Ivo Šmoldas v pracovně spojení se světem a místo pro přijímání hostů.
Když přišel na úřad pro stavební povolení, hned ve dveřích úřednici oznámil, že umí bydlet i v nezkolaudovaném domě a je si vědom, že všechny domy, které poslední dobou spadly, stavební povolení měly, zatímco jejich stará chalupa pořád drží, aniž ji kdy ouřad schválil. Nicméně přichází splnit občanskou povinnost.
Střídavý proud u Temelína
„I když se to u nás doma nesmí říkat, většinu času dlím opravdu tady a do Prahy jen tak zajíždím. Souvisí to s postupujícím věkem. Chalupa mi byla sympatická na první pohled, byla totiž zchátralá a rozpadlá v téže míře jako já, takže jsem s ní cítil nemalou sounáležitost.
Pohled oknem na zastřešené zápraží umí také uklidnit.
Vyhodili jsme za ni tenkrát všechny peníze, co jsme měli, a jsme asi jediní, kdo dokázali pořídit nemovitost za standardní stavební spoření. Ale to jsem se ještě naivně domníval, že ji jen lehce poopravíme systémem obílený hrob. Jen ji zevnitř, možná i zvenku, omalujeme, aby to nějak vypadalo, a hlavně nebudeme zkoumat, co je pod omítkou. Dobrá zásada je – nevědět.
Sotva jsem ale za železnými dvířky na stodole prvně spatřil skryté tam elektrické hodiny, nezbylo mi než uznat, že bílení nepostačí. Otevřít ta dvířka bylo jako projít bránou času!
Co jsem tam uviděl, pamatovalo Křižíka. Mám rád, když jsou věci starší než já – člověk se aspoň necítí tak osaměle. Jenže ze zchátralých drátů jako by jukala zubatá s kosou.
Podivné totiž bylo, že ač v domě nesvítila ani žárovička, hodiny se vytáčely jako divé. Pochopil jsem, že vedení je tu natolik vetché, že si z něj dům energii samovolně vsává do stěn a posílá ji kamsi do země. Smrt elektrickým proudem není mojí vášní, a tak holt nezbylo než pořídit novou elektroinstalaci.“
Postup prací podle paní domu
A nastal bod zlomu – začátek nekončící rekonstrukce. Rýplo se do stěn…
„Nato má skvělá žena pojala vskutku vražedný nápad – ohlásila všem známým, že máme prázdnou chalupu a že bereme všechno. Našli se i tací kamarádi, kteří si neváhali najmout náklaďák a přivézt nám, co by jim nevzali ani ve sběrném dvoře. Brzy jsme měli barák plný až po střechu. Jiní známí zase zatoužili zhlédnout, jak to vyhlíží na půdě. Než jsem je stihl ztišit, jali se tam dupat a vyřvávat, jak se jim to pod nohama houpe a že stropy asi budou pěkně prohnilé… Onen neblahý řev se žel bohu donesl k uším mé ženy. I počala si hnedle zoufat, že nehodlá spát pod čímsi, co se na ni dozajista co nevidět zřítí.“
Nastalo další kolo, které se zastavilo, až když přišla zima a tesař se dlouho nevracel. Uběhlo pár let a nic nebylo dokončeno.
V podkroví jsou zařízené ložnice, i dřevěné schody jsou komplet nové.
„Zjistil jsem, že si dokážu zvyknout úplně na všechno. V místnosti, kde mám nyní pracovnu, býval obývák a tam veškerá noblesa končila. V předsíni chyběla omítka a na odhalených kabelech žili pavouci a občas tam proběhla nějaká myška. Po čase začala manželka prohlašovat, že takto to dál nejde a že to buď doděláme, nebo prodáme. Když jsem se ohradil, že na další opravy už nemáme, pravila, že tak směšné důvody odmítá brát v úvahu. Ona si totiž stavební práce s penězi jaksi nespojuje.“
A výsledky se na chalupě u Šmoldasů dostavují, je tu opravdu příjemně a útulno. I v čase předvánočních plískanic.
Koupelna je tu jedna velká místnost.
„Na vsi pobývám rád, neb tu nic není a nic se tu neděje. A jelikož se ze všeho nejraději věnuji právě nicnedělání, cítím se tu jako ryba ve vodě. V Praze se to hemží samými čipery, hbitě spějícími k záhubě, a to mě denervuje. Má-li člověk po ruce internet, je vlastně jedno, kde se nachází. A taky sem jezdím kvůli kočkám. Oběma našim domácím se tu líbí a ty, co žijou na dvorku, musí někdo krmit.“