Článek
„Ve třiasedmdesátém roce, kdy jsem začal stavět vskutku pouze domek, tu ještě nebyla dálnice ani metro. Mít v domě galerii v tehdejší době mohlo být jenom snem, tak jsem si postavil relativně nejjednodušší a nejlevnější domek, aniž bych tušil, že jednou ještě začnu sen realizovat.“
Postupně se dům, zejména po roce 1994, proměnil do dnešní podoby – přesto by tu člověk galerii asi nehledal nebo by nevěřil, že tu zároveň někdo bydlí. Ale je tomu tak. Nedávno se Galerie Cesty ke světlu opět rozrostla – v prostoru vedle chodby a zápraží – o další trojrozměrný objekt uctívající odkaz J. A. Komenského.
.: Stálá expozice je tu už patnáct let. Mnozí návštěvníci se sem rádi vracejí.
„Prostor je tu variabilní a omezen je jen statikou stavby. Přesto se ho snažím proměňovat i podle toho, jak se cítím. Člověk, i když má rád klid, nemá rád statičnost. Klid může být samozřejmě vyvolán i pohybem,“ konstatuje ve svém oblíbeném křesle hned vedle malířského stojanu Zdeněk Hajný.
Interiér domu má být v sepětí s přírodou
V přízemí zůstala zachována velkorysá linie oken se vstupem rovnou do zahrady. A ateliér slouží i jako obývací pokoj, knihovna a pracovna. Zahrada za domem je také výsostným a soukromým územím našich hostitelů a jejich psa.
„Pořád se o zahradu starám a rád se sem vracím. Často mi jen stačí podívat se oknem na strom, který jsem před pětatřiceti lety sázel. Člověk pak naprosto podvědomě cítí, že tu je v symbióze něco, co kolem nás často chybí."
.: Paní Ema je pro Zdeňka Hajného jistotou i ztělesněním klidného domova, ke kterému patří kočka a pes.
"I ten trávník je příjemný pro oči. Interiér domu by měl být v sepětí s přírodou. Zvířata také samozřejmě patří k domu a okolní zeleni. A samozřejmě strážkyně ohně. To jsou archetypy života doplňující to, čemu se říká celková harmonie, která mne nalaďuje k tomu, abych snášel stresovou zátěž zvenčí pozitivněji a byl potom imunnější vůči toxicitě okolí. Tak pociťuji domov, rodinu a přeji si, abych to tak mohl pociťovat i nadále. Zázemí je nutnost.“
Galerii obdivují lidé z celého světa
„Kdybych patřil k hluboce introvertním malířům, tak bych tu asi působit nemohl. I tak je to dvojsečné. Mám rád kontakt s lidmi. Méně nádherné je, když – byť s pozitivním zájmem – se někdy návštěvníci galerie chtějí setkat ve chvíli, kdy to narušuje rytmus tvůrčí práce.“
.: V čajovně pod střechou ve tvaru pyramidy se pořádají koncerty, výstavy kolegů i besedy.
Do galerie, ke které patří i čajovna (je rovněž místem konání přednášek, koncertů a besed), přicházejí lidé snad všech generací a nejrůznějších zájmů. „Během let se to zde neproměnilo jen změnami interiéru, ale i v nabídce působení, v interakci s divákem.
.: Dostavba domu umožnila jeho rozšíření, aniž by se stavba zvenčí až tak lišila od sousedních vil.
To se tu děje neustále a při vší pokoře máme radost, že sem přijíždějí i návštěvníci z celého světa a zajímají se o realizované experimenty, které podle jejich slov jinde opravdu neuvidí. V tom spatřuji poslání tohoto domu (ani neříkám galerie), který je místem k životu a dávání trochy radosti.“
Malíř odmítá destruktivní modernu
„Bydlení vždy souvisí s psychikou,“ dodává náš hostitel, který je také vystudovaným doktorem psychologie (a inženýrem ekonomie). „Interiér, architektura domu a vše, co člověka obklopuje, v čem bydlí, by mělo být něčím, co ovlivňuje pozitivně.
Ať mi jakýkoli avantgardní architekt nabídne realizaci něčeho ojedinělého, tak to odmítnu, bude-li to na mne působit jenom módně, bez psychického pozitivního ovlivnění. Pak je to minus pro konkrétního obyvatele domu. I módní může působit destruktivně.“
.: Detail osvětlení střechy pyramidy
I proto a z popudu několika zajímavých osobností, umělců, Zdeněk Hajný vytvořil experimentální Labyrint světa a ráj srdce. „Jde o prostor, který nechce působit dráždivě a negativisticky – v duchu současného pojetí umění, kdy čím větší šok, tím větší kvalita a originalita díla. Dalo by se to nazvat Císařovy nové šaty aneb Král je nahý."
"Myslím, že je to důležité i pro architekturu. Vnější tvar, zejména v interiéru domova, může předurčovat nebo také nezajišťovat optimum psychické pohody, které by člověk měl mít. Jistě, to, co působí na někoho harmonicky, může být jinými označeno za sentimentální selanku nebo kýč. Ale moje cesta opravdu není heslo Ať teče krev. I za cenu, že se nebudu líbit těm, kteří je vyznávají."
.: Ateliér zdobí i drahé kameny a knihy. Nechybí malá kuchyňka s kávovarem.
"Dnes jsou všemožné úchylky, devastace a narušení řádu se vším všudy, vydávány za avantgardní. Natolik, že si někdo může myslit, že když se něčím takovým obklopí i doma, bude „in“, vnějškově. Ale vnitřně je „out“. Zejména patrné je to u dětí, které si pak do života nesou různé zátěže.“
Doma má působit pozitivní energie
Náš hostitel ještě dodává, že domů si člověk přichází odpočinout, a ne být jako na jehlách. „Má se dostat do stavu uvolnění, a ne neustále těkat a být ve střehu. Doma se má člověk připravit a naladit na to, aby vydržel nápor, který ho čeká zítra v práci nebo prostě mimo domov. Proč se tedy i doma obklopovat něčím, co mě irituje? Interiér prostoru kuchyně, ložnice je přece tím místem, kde má působit pozitivní energie.“
.: Praktickou kuchyňskou linku doplňuje bílá malba na zdech.
Objekty z obrazů, zrcadel, kamenů a svítících krystalů (zářících podle snímaných biosignálů, včetně tepu diváka) nazývá Zdeněk Hajný „detektorem radosti“. „Každý má svoji rezervu zklidnění a naladění, kterou si může i trénovat. A k vytvoření tepla domova tak může napomoci.
Myslím si, že interiéry domovů tak jednou budou vypadat. Protože se lidi prostě musejí bránit negaci, které jsou vystaveni. Stejně jako pomluvám, intrikám... Všichni máme onu rezervu, ale je překrytá tenzí, chvatem z neustálého koloběhu střetů.“
Zastavit se na okamžik by měl každý z nás
V úvodu vzpomínané rozšiřování prostoru donekonečna si nemůže dovolit ani Zdeněk Hajný. A když místo nestačí na další nápady a invenci, je prý možné se posunout jinam. Nedávno například z Galerie Cesty ke světlu do Mořského světa na pražské Výstaviště, kde ve spolupráci s panem Jiřím Zuskou byla otevřena nová expozice. Hajného obrazy se tady vizuálně nepropojují jen s hlubinami vesmíru, ale i moře a země.
.: Detail střešního okna
„Obrazový děj syntézy není filmovou smyčkou ani fraktálem (geometrický objekt – pozn. aut.), ale neustále nově se generujícím dějem vzájemné podobnosti „kódu“ struktur hvězd, drahých kamenů, moře a obrazů. Ono příslovečné „zastav se okamžiku“ je na místě, protože dopředu nevíme, jaká výsledná kompozice přijde, ale také se nám pak již nikdy nemusí objevit.
Jsme součástí jednoho řádu, tedy i toho, co nás přesahuje. Kompozice Vesmírné laguny je tak pokusem o vyjádření symboliky nejvýznamnějšího principu lidské existence – Mystéria jednoho,“ uzavírá Zdeněk Hajný.
Foto: Václav Jirsa a archiv
