Článek
Z Vranova to má Vlasta po dálnici do Prahy třicet kilometrů a do rodinného domu-hradu se přiženil z Čerčan vzdálených šest kilometrů, kde prožil své dětství.
„Je to tu po všech stránkách tak příjemné, že jsem se do Prahy vůbec nehnal a vždy sem z ní rád utíkám. Je mi tu dobře. Do centra Prahy, kam pravidelně dojíždím za prací, dojedu za půl hodiny.“
Od trámů k pianu
Rodiče nevěsty postavili klasický dům tak velkoryse, že z bytu ve druhém poschodí vedou ještě schody do dalšího podlaží – podkroví, kde je pokoj se zkoseným stropem až k hřebeni, a také Vlastovo malé hudební království. Podkroví vybudovali před dvěma lety z půdy, aby tříletá Linda měla připravený vlastní pokojíček, kam se jednou vejdou i s měsíční Alžbětkou. Zatím těší všechny čtyři spát pohromadě. Krásný výhled je na obě strany domu.
„Jsem sice vyučený tesař, ale moc jsem se v tom řemeslu předvést nestačil. Nehledě na to, že jsem spíš z těch, kteří se minuli povoláním a byl to omyl. Spíš tady tak pomáhám dědovi – třeba s pergolou – a víc se věnuji práci ve studiu a skládání nových písní.“
Dvougenerační dům s rezervou
„Svoje žití jsem si nastavil už v roce 2005 – kdy jsem vyhrál Superstar – tak, abych si uhlídal rodinný život v pořádku. Jako opěrný bod, který potřebuji, i když jsem vždycky chtěl dělat muziku, kterou miluju. Ať už jedu do divadla, na koncert, nebo učit na Mezinárodní konzervatoř, zkrátka všechny další kroky za muzikou vedou odsud. I do toho studia v podkroví,“ pochvaluje si šestatřicetiletý Vlasta s plenou na rameni a měsíční dcerkou v náručí.
„Tak to máme nastavený.“ „Rodiče bydlí v přízemí a všichni spolu moc dobře vycházíme. Přiznávám, že jsem nikdy nechtěla pryč,“ dodává Vlastova žena Markéta.
„Markéta – řeknu vám to na rovinu – byla vždycky fixovaná na rodiče a měla to tak naplánované už od dospívání. Měla tu jednu místnost zařízenou a bydlela tady v patře sama, už když jsme spolu začali chodit. A její bratr dole. Přiznávám, že já jsem si tu ze začátku musel postupně zvykat. Teď jsem ale rád, že to takto dopadlo a je to v pohodě. A navíc je tu pořád dost místa na další úpravy.“
Zahrada zůstává „parketou“ obou paní domu. „Zahrada není moje doména. Ale od jara do podzimu třeba i snídat na zahradě, to je paráda,“ pochvaluje si Vlasta další rozměr společného rodinného bydlení. Nehledě na to, že se Markéta díky zázemí bude moci dříve či později vrátit zase do práce, za kterou dojížděla také do Prahy.
Na jedné vlně
„Jezdit s kočárkem po lese a sbírat houby, to je nádhera a jinam by se mi opravdu nechtělo,“ potvrzuje Markéta se souhlasícím muzikantem, který je i kapelníkem.
„Jsou tu zkrátka ideální podmínky jak pro žití s rodinou, tak i pro mé skládání a hudební tvorbu. Od dětství jsem to měl s hudbou nastavené tak, že na prvním místě bylo vždy naplnění duše. Vždy jsem řešil v první řadě to, jak zpívám a hraji, a to chci neustále rozvíjet a předávat.
Je fakt, že často bývám zklamaný, neboť už dávno toto není na prvním místě a bohužel dnes tuto profesi vykonávají lidé, kteří svou kariéru staví na něčem úplně odlišném. Přesto věřím, že se stále najde dost lidí, kteří jsou na stejné vlně jako já,“ komentuje Vlasta Horváth svou muzikantskou realitu.
Rozrůstající se rodina
Práce na novém CD se zpomalily, když se Horváthům narodila druhá dcerka.
„Rozhodl jsem se nové album natočit, i když se dnes vlastně neprodávají. Ještě před devíti lety, kdy jsem do hudební branže vstoupil, bylo vše jiné. Sice už i tenkrát to nebyla s prodejem cédéček žádná sláva, ale rok od roku to šlo rapidně dolů. Například já osobně jsem v roce 2005 svého prvního alba prodal dvacet tisíc kusů a dostal jsem za něj platinovou desku. O dva roky později už byla platinová deska za sedm tisíc prodaných nosičů.
Většina umělců si dnes nahrává v domácích studiích a ani já nejsem výjimkou. Všechno si připravuji a nahrávám ve svém domácím studiu, a až na několik textů to bude tentokrát autorské album se vším všudy. To znamená, že každý nástroj, který na desce bude slyšet, nahrávám sám a stejně tak to bude i s výsledným zvukem.
V tomto směru shledávám dnešní situaci o mnoho svobodnější než dříve, kdy byl čas ve studiu velmi drahý a navíc se musely dělat i nemalé kompromisy v hudbě, což nebylo ku prospěchu věci.“