Jak bydlí zpěvák a skladatel Štěpán Klouček v malém pražském bytě

Nejenže jednopokojový minibyt s oknem do dvora má vysoký strop, ale je překvapivě tři podlaží pod úrovní přízemí domu s průčelím lemovaným sochami postav v nadživotní velikosti! To vše v ulici mezi Karlovým náměstím a Vltavou.

„Je to takový muzikantský, přestupní byt. A prý tu míval zkušebnu David Koller. Při jednom nočním návratu z vystoupení jsem se, někdy ve dvě v noci, u dveří potkal s Jaroslavem Hutkou! Byl to pro mne zážitek si s ním popovídat. Oba jsme měli v ruce futrály s kytarama a do té doby jsem vůbec netušil, že tu také bydlí.“

Ze Štěpánova prozatímního bydlení vede jen jedno, ale velké, okno rovnou do dvora utopeného mezi čtvercem činžovních domů. Slunce sem i tak nebojácně vstupuje!

Předsíň-chodbička slouží i jako kuchyň – tedy jsou zde skříňky a deska s dvouplotýnkovým vařičem.

„Další zvláštností je, že tu není dřez a odpad, takže nádobí myju ve vaně,“ usmívá se Štěpán, který ostatně vaření moc nedá (těstoviny s tuňákem jsou jeho specialitou).

Z jediné místnosti se vstupuje do poměrně prostorné koupelny, kam se pohodlně vejde i pračka – jeden z mála předmětů, který si sem přistěhoval. Pro jednoho muzikanta na cestě za posluchači vlastně nadměrné metry!

Na minulé adrese Štěpán bydlel i se svojí bývalou přítelkyní Brigitou. Přesto dokážou i nadále tvořit pěvecké a tvůrčí duo a sdílet radost ze společné první desky nazvané Korálky. A to je dobře, protože jim to spolu zní náramně.

Křehké texty píše Brigita a melodickou hudbu Štěpán, který svůj čas věnuje i kapele Bizzare Band. V květnu jim vyjde šansonovofolkové CD. Štěpán si už okusil i prošlapávat cestu muzikálovou houštinou pražských scén.

Nedávno na sebe upozornil jednou z hlavních postav v ambiciózním muzikálu Romeo a Julie. Romea si po premiéře ve Fóru Karlín zahrál sice jen párkrát a muzikálu byl konec, ale i tak si životní zkušenost ke své spokojenosti náramně užil.

Muzikou opravdu žije a nehodlá na tom nic měnit. I když to má svá úskalí. Třeba při poskytování hypotéky na plánované vlastní bydlení.

„Když nemáte pravidelný příjem, a to mnozí umělci nemívají, tak je to problém. Jenže já ještě ke všemu – a moc mě to baví – už pomalu rok učím zpěv na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Nedávno jsem ji sám vystudoval pod vedením Tomáše Berouna (hudebně-dramatický obor, což je herectví, tanec, zpěv). Brzy vyřídím hypotéku a vlastní bydlení se snad blíží,“ usmívá se Štěpán.

Pochází z Hradce Králové, ale v Praze by už chtěl zůstat. Nejen kvůli pracovním kontaktům.

„Líbí se mi tady. S vyběháváním půjčky mi pomáhá a radí mamka. Sám bych se v tom neorientoval. Jediné, k čemu jsem zatím dospěl, že dokud si nevezmu hypotéku na vlastní bydlení, tak nebudu nikde platit vysoké nájmy, a tady, na to jaká je to adresa, je to extrémně nízké.

Už jsem bydlel v Praze i na jiných adresách, ale po pár měsících tady určitě oceňuji, že téměř všude dojdu pěšky. Ale už se těším, až budu jednou ve vlastním, v malém bytě také někde u centra,“ vypočítává Štěpán, který se i tak rád vrací k rodičům.

Ti na kraji Hradce Králové, téměř ve vesnickém prostředí, postavili před čtyřmi lety přízemní dřevostavbu. Útulný bungalov se skvělou zahradou! Štěpán tu má pořád svůj pokojík a ani v něm nechybí stojan s kytarami.

Uvědomovat si kořeny je dobré i na cestě a mladý muzikant toho požehnaně procestoval už v dětství.

„Na kraji Hradce jsem žil patnáct let v paneláku, úplně na kraji a koukali jsme na pole, to bylo dobré. Pak rodiče postavili domek, je tam fajn a rád se vracím. I když méně a méně. Hradec je skvělé město a zbožňuju to tam. Přesto už chci zůstat v Praze, nemluvě o tom, že mě lákají i jiné země.“

„Ve školce mi řekli, že dobře zpívám, a pak mě také vybrali do pěveckého souboru, kde jsem byl dvanáct let,“ vzpomíná dvaadvacetiletý Štěpán.

„S Boni Pueri jsme projeli celý svět (od Japonska po Kanadu…). Mockrát jsme spolupracovali s Lucií Bílou. Jako malej kluk jsem si toho ani moc nevážil. Dochází mi to až teď. Ale už ve třinácti jsem si uvědomil, že nechci dělat nic jiného než muziku.

Na zážitek ze zpívání na náměstí ve Vatikánu před sto padesáti tisíci lidmi nezapomenu. Hrála se tam opera Kouzelná flétna a ze souboru nás vybrali tři a zpívali jsme na scéně se světovými sólisty. Životní zážitek! Ten adrenalin a nakonec potlesk!“