Jak bydlí zpěvačka Pavlína Jíšová v útulném dvoupokojovém bytě

Pavlína Jíšová svůj čas dělí mezi muziku a chvíle se současným životním partnerem u něho na chalupě. Tam jí to také vyhovuje, protože, i když si před čtyřmi lety koupila byt v příjemném domě ve městečku Lišově kousek od Českých Budějovic, příroda a vesnice jí jsou nejvíce blízké.

Dcera Adéla Jonášová zatím obývá podkrovní byt přizdobený přiznanými trámy, ale s mámou jsou obě hudebnice tak sehrané, že nyní řeší myšlenku byty si prohodit. Pavlíně bude malá kuchyňka stačit.

„Tento byt mi padl po rozvodu do oka hned, jak jsem se sem přišla podívat. Jenže to v něm ještě bydlel majitel domu, který žije v Austrálii. Nabízel mi dva další byty. Prohlásila jsem, že jiný byt než jeho opravdu nechci. A on mi vyhověl! Jde sem světlo ze tří stran a já miluju světlo! Je tu opravdu příjemně. Doma nebývám tak často jako lidé, kteří mají pravidelnou pracovní dobu. Často spávám tzv. v cizích postelích. Celkem mi to nevadí, ale pak se o to víc těším na klid a světlo svého bytu!

Pro mnohé je to nedůležité, ale jsou věci, které si při chvílích doma hlídám. Lidi by si třeba měli uvědomit, jak je špatné usínat a spát u zapnuté televize. Informace tělo podvědomě přijímá.

Jdu tak daleko, že v místnosti, kde spím, nemám zástrčky v zásuvkách. Další moje úchylka je, že nikdy nespím v místnosti, kde tikají nástěnné hodiny. I v hotelu je raději odnesu do jiné místnosti. Něco jsem někde přečetla (třeba po každé potřebě sklápím celé záchodové prkénko, aby neutíkala energie) a něco volím jen tak intuitivně,“ usmívá se Pavlína a upozorňuje nás, že jejím oblíbeným bytovým doplňkem jsou různé varianty myší a koček.

Pohled na police potvrzuje pravdivost jejích slov.

„Když jsme se sestrou Jiřinou během návštěvy u ní řešily, že si hledám bydlení, zrovna čistila houby – lišky. Já jsem prohlásila: tak teda Lišov – a už jsme hledaly na netu. Vážně – jako první jsme našly tuto nabídku! Pak bylo mnoho dalších, ale něco mě táhlo zpět. Myslím, že náhody neexistují. Věděla jsem, že už chci z Budějovic (blbě se tam parkuje a byla jsem tam od narození), ale zůstat na jihu.

A ještě jednu vzpomínku k tomuto místu mám. Sice už třináct let s Nezmarama nekoncertuji, ale vždycky, když jsme tudy projížděli na koncert, jsem říkávala, jakou tu mají rozbitou silnici plnou kanálů a že tady bych teda nikdy nebydlela… A dneska je hlavní silnice nová! Zkrátka, co posuzuješ, tím se staneš! “ vzpomíná se smíchem Pavlína.

Po čase se ukázalo, že by v domě byl volný byt i pro Adélku. „Prostě bomba a neuvěřitelná shoda okolností. A já jsem tu už ve svém.“

Spolu koncertují už šestý rok a Adéla nyní dokončuje na pedagogické fakultě magisterské studium (pedagogická psychologie a výchova ke zdraví), čímž jde částečně ve stopách mámy – absolventky češtiny a hudebky, která ale nikdy neučila, protože ještě na škole dostala lano od Pavla Žalmana Lohonky.

„Miluju ticho a do Budějovic se vlastně vracím i kvůli mému rozhlasovému pořadu Folková jíška Pavlíny Jíšové, pro který si sama sobě vymýšlím scénář a vybírám muziku. Taky jsem sama sobě šoférem a manažerkou.

Po letech jsem zjistila, že je to tak nejlepší. Hrajeme jako „babský band“ s Petrou Šany Šanclovou, Romanou Tomáškovou a Adélou – pod názvem Pavlína Jíšová a přátelé. Tak nás uslyší i návštěvníci už 16. ročníku Festivalu Slunce ve Strážnici 10. července. Když jezdím koncertovat s dcerou, tak se náš pořad jmenuje Autorské písně matky a dcery.“

Na vystoupeních také prodávají své nové desky. Pavlína výběr Já, písnička a Adéla první vlastní EP desku se čtyřmi skladbami.

„Někdy mají rodiče problém žít spolu s dětmi v tomto věku. Nám to ale vyhovuje, a navíc spolupracujeme profesně. Mámě obě své soukromí a já se snažím co nejméně říkat, že si má uklidit, jak to tak bývá mezi rodiči a dětmi. Jsme často spolu, ale umíme si jít i po svém.“

„Je to super, že jsme každá v jiné kuchyni a přitom se můžeme vidět, kdy chceme,“ souhlasí Adéla. Ta mimochodem nyní upřednostňuje veganskou stravu.

Knihovny Pavlíny (ale i Adély) z velké části poskytují prostor pro cestopisy a duchovní literaturu. „Čerpám z nich i inspiraci k vlastním písňovým textům. Nedávno se mi to povedlo, aniž bych si to možná předem uvědomila: Jen příběh si vybírám já, jsem zodpovědná i za přátelství, všem křivdám se učím říct dík, jste zrcadlo svět, jste má poselství…

Díky tomu, čím jsem si prošla, jsem dnes svobodná. Už nemusím nikoho dalšího živit, mám svůj byt a práci si organizuji sama. Nikdy jsem nebyla někde zaměstnána a byla jsem zvyklá být za sebe zodpovědná. Věřím, že se mi to bude dařit i v dalších letech.

Je třeba si ještě uvědomit, že člověk by měl být zodpovědný i za své zdraví. Když jsme nemocní, nemáme tzv. moc sami nad sebou... Abychom se mohli uzdravit, většinou přijde nějaká změna dosavadního způsobu života včetně našeho smýšlení o nás samých i o našem okolí.

Kamarád zvučí v Americe kostely pro koncerty černochů, a když sem přijede, tak odmítá cokoliv nezdravého s tím, že si tam nemůže dovolit být nemocný. Na to u nás mnozí ještě nejsou zvyklí. Přijdeme k lékaři a očekáváme zázračnou pilulku, která nás má uzdravit bez práce. Pilulky většinou léčí následky nemoci, ale příčina je v nás samých.

Kdybychom tak uměli ustálit své myšlenky a emoce, aby nás neovládaly, to by se nám všem jistě žilo lépe. Tak více světla pro všechny čtenáře, tak jako já ho mám v malém bytečku v Lišově!“