Jak bydlí zpěvačka Alice Bauer na noblesní pražské adrese

Alice Bauer má ale doma už jednoho prvňáka Antonína, předškoláka Michaela Gabriela a šikovného partnera Lukáše Prchala, který při jejím povolání kluky nejednou vypravuje sám.

„Jsme tady rádi, je tu hezký výhled ze všech oken. I když na zahradě teď probíhá rekonstrukce. Ale je dobře, že kluci vyrůstali v přízemí pronajatého malého baráčku v Řevnicích – v bližším kontaktu s přírodou, v tradičním výletním místě Pražáků.

Ze stěhování jsem měla kvůli klukům trošku obavy, ale zejména ten starší se ohromně rychle a racionálně přizpůsobuje úplně všemu. Jsme tu už dva roky,“ dodává Alice k zabydlování na nové adrese, která má další výhodu. O patro výše bydlí její bratr – hudební skladatel, dirigent i zpěvák Varhan Orchestrovič Bauer.

Nejenže spolu někdy i účinkují, ale na uvolněný byt v domě rodinku sestry upozornil právě on. Sousedské vztahy mají vynikající.

„Bratr má i téměř stejně staré děti a samozřejmě si spolu vyhrají. Synovec se od našich kluků naučil lézt na stromy. Je pohybově nadaný, ale do té doby ho nějak nenapadlo, že by na Petříně mohl na stromy lézt,“ usmívá se zpěvačka při vzpomínce na propojování kultur města a venkova.

„Trochu jsem se soužití ze začátku bála, protože dva bohémové na jeden vchod by mohlo být dost. Ale naštěstí to funguje. Když nemáme s bratrem jiný společný předmět zájmu, tak je na řadě vždy muzika, pořád mi něco cpe a chce zkoušet. Někdy zkoušíme i u něj doma – ve velikánském bytě.“

Ovšem ani byt naší hostitelky není nějak malý. Prostorná předsíň, koupelna, kuchyň s jídelním stolem, „obytná“ ložnice s pianem a s dveřmi vedoucími do dětského pokoje, kde právě probíhá proměna.

Alice Bauer zpívala árii ve filmu Miloše Formana Goyovy přízraky, ke kterému složil hudbu s barokními variacemi právě její bratr.

V současnosti nejvíce svého času věnuje vzpomínanému originálnímu swingovému vokálnímu triu se sestrami Doris a Sophií Lamošovými, kapele Polydor Sextet, ale i a-cappella zpívající skupině Skety. Znamená to koncerty v malých klubech, vystupování na velkých akcích i občasné cesty za posluchači do ciziny.

„Doufám, že všechny projekty budou fungovat a ještě víc se rozjedou, aniž bych se z toho zbláznila. Běžně totiž nevíme, co je za den v týdnu. Poznáváme to podle toho – s mírnou nadsázkou řečeno – že děti nejdou do školy. Partner Lukáš Prchal je také z oboru – dirigent i producent. Takže mám doma manažera kapely, ve které působím, což je někdy chaos a zadělávka na žhavý kotlík. Naštěstí ovšem máme akceschopné i obě babičky. Je ale pravda, že jsem si prvotně žádný klid nevybrala. Nudila bych se a střední proud mě v ničem nebaví.“

Alici Bauer netěší umělá hmota – ve všem. „Už mě štvou i zubní kartáčky a přemýšlím, jak plasty vyřadit z domácnosti. Jediné, čeho se nezbavím, jsou vinyly – dlouhohrající, černé desky – a hlavně lego. To kvůli klukům opravdu nemůžu.“

Umělou hmotu nemá ráda ani ve světě materiálním, ani v tom vztahovém.

„Jak není něco opravdové, nelíbí se mi to. A v dnešním povrchním světě, kdy jde málo co do hloubky, ten pocit zažívám často. Když se něco učím, chci o tom vědět co nejvíc. Zpívám-li dobovou písničku, zjistím si její historické souvislosti. Přesto jsem ráda, že v poslední době dělám i něco, co je trošku rozverné – kapelu Hot Sisters, která oživuje hudbu třicátých let dvacátého století. Nechci být snob v nějakém ostentativním odmítání."

Osobitost Alice očekává i od lidského hlasu.

„Není podle mě dobré, když na konzervatoři přes dveře podle barvy hlasu poznám, u kterého profesora se dotyčný učí pěveckou techniku. Jsem totiž pro originální, osobité hlasy (jinak to je další umělá hmota). Ono to totiž neznamená, že musí zpívat netechnicky, když znějí zajímavě a jinak než kdokoliv jiný. Lze se to naučit, ale současné tendence českého pěveckého vzdělávání na střední úrovni jsou bohužel většinou jiné. Taky mi vadí, že jsme v dnešní době de facto tlačeni do uniformity ve všem. Podmínky pro malé podnikatele jsou díky velkovýrobě nevýhodné a systém jim nakonec nepřeje.“

Dům na terasách byl postaven ve dvacátých letech minulého století a vzhledem k tehdejší hospodářské krizi se z plánovaných kanceláří staly byty.

„Jsem moc ráda, že bydlím v takto starém domě. Mám ráda původní věci, které kdysi někdo vyrobil, a dlouho vydržely. Také tady takové záměrně máme. I proto mám třeba hodně vinylů. Hlavně nejsem ochotná utrácet peníze za věci, které nepovažuji za podstatné, jenom proto, aby to tzv. vypadalo… To se mi příčí.

Mám přírodní tendence. Děti chodily do lesní školky a učily se tam věci, které dřív byly běžné – třeba vzpomínané lezení na stromy – věci, které podporují přirozený vývoj dětské kostry. Spousta dětí je dnes zakrnělých nebo obézních. Přitom tomu tak nemusí být ani ve městě – často chodíme na Petřín nebo do parku Na Cibulkách a je nám tu všem dobře. I když si dovedu představit bydlení i někde u Grébovky, kde jsem vyrůstala a ráda na to vzpomínám.“