Článek
Rodák ze Šumavy se na severu oženil s rodačkou z České Kamenice a kousek za Kamenickým Šenovem se usadil. Ale ještě předtím, v letech 1956–1960, vystudoval Jaroslav Bejvl v Praze na Žižkově Střední uměleckoprůmyslovou školu.
Co by kamenem dohodil
„Je to tady paráda, jsme tu v přírodě a dům jsme pořídili asi rok po svatbě. Jsme tu od roku 1963. Ale to tady ještě bydlela původní majitelka. My jsme byli v patře a ona v přízemí. Během let jsme téměř vše zrenovovali. Dnes dělá ve firmě Precioza Lustry můj syn šéfdesignéra a já s nimi ještě spolupracuji, jako důchodce,“ usmívá se Jaroslav Bejvl nad shrnutím svého životního i profesního příběhu trvajícího přes padesát let.
Obývací pokoj zdobí i jeho vlastní obrazy a prototyp lustru realizovaného pro sériovou výrobu, ke které ovšem pro náročnost nedošlo.
Výtvarník, mající pracovnu v podkroví, kde vznikají trojrozměrné návrhy na odlitky mincí a medailí (nejprve kresba a následně sochařská práce), se za domem stará o chov slepic a králíků.
Zahrada (včetně skleníků, kde mají i keře révy) je doménou paní domu. Stejně jako příprava pohoštění pro návštěvy, zejména při pravidelných rodinných sešlostech.
Nejstarší dcera Bejvlů je zdravotní sestra v Děčíně a nejmladší žije a pracuje jako textilní inženýrka ve Švédsku na vývoji autosedaček pro Volvo. Když se sejde rodina i se třemi vnoučaty (vnuk se nedávno ženil), je dům plný.
Několikrát do roka, nejen o Vánocích, k radosti našich hostitelů. To pak paní Bejvlová v kuchyni nejprve obalí kopec řízků a poté je smaží ve dvou fritovacích hrncích v garáži. Někdy se v jídelně sejde i čtrnáct lidí!
Na samotě u silnice
Bývalé hospodářské stavení se během let stalo útulným a pohodlným, moderními technologiemi vybaveným domovem. Pravda, stále vytápěným uhlím, protože plyn k pár okolním domům, vlastně na samotu, zavedený není.
„Nedávno jsem pořídil litinový kotel a ten snad už vydrží. Před časem jsme uvažovali se sousedy o tehdy propagovaných elektrických přímotopech, ale bylo tady nízké napětí, tudíž nám to nepovolili. A když postavili novou trafostanici, zase zdražili elektriku a už to tu nikdo nechtěl.“
Začátky bydlení a další roky se třemi malými dětmi tu byly náročné. Pěšky s kočárky dva kilometry do Kamenice na nejbližší autobus a za babičkou hlídající děti.
„Když jsme sem přišli, původní majitelé tu neměli ani zavedenou vodu. Chodilo se s kýblem ke studánce, ke které někdy nešla sněhem proházet cesta. Dneska je zas taková doba, že bez auta by člověk v těchto místech vůbec nemohl být. A to máme kousek na hlavní silnici, kterou protahují. Některé chalupy v okolí bývají úplně odříznuté. Ale i tak jsme si pořídili nedávno auto s náhonem na všechna čtyři kola a je to znát.“
Radost smutné princezny
Před lety tady sám Jaroslav Bejvl se synem betonoval podlahy. „U míchačky jsme pobyli hodně času, to jsem ještě mince nedělal, takže jsem se o cit v prstech až tak bát nemusel,“ vzpomíná autor mnoha významných plaket věnovaných rozličným osobnostem našich dějin a umění.
Naposledy vyhrál Jaroslav Bejvl soutěž na návrh medaile nedávno vydané k padesáti letům na scéně Heleny Vondráčkové. „U realizace portrétů žijících lidí může být problém při schvalování, ale paní Vondráčková byla s mými kresbami návrhů spokojená.“
Při zpracování motivů doprovázejících klasiky historie sahá Jaroslav Bejvl pro inspiraci po knihách, které má v policích všude kolem. Rád se inspiroval i ilustracemi a archivovanými články historika Miloslava Martínka, které vycházely v sobotním Magazínu Práva.
„Ke zpracování daného tématu je třeba o něm vědět co nejvíce. Je to krásná práce, ale náročná na čas. Už tou přípravou. Ale i tak se v posledním roce už realizovalo, vyrazilo jedenáct mých návrhů mincí,“ pochvaluje si Jaroslav Bejvl.
Může se Vám hodit na službě Firmy.cz
Možná si ještě vybavíte stříbrný dvacetihaléř vydaný v roce 1992. Ten pochází také ze zdejšího ateliéru.