Jak bydlí výtvarník a spisovatel Martin Patřičný na bývalém statku

Má tu prostornou dílnu, ve stodolách hodně místa na skladování dřeva pro své skládané i vyřezávané obrazy a líbí se tu i vnoučatům. Když se projde vraty, rozhostí se člověku v duši takový klid, že i přistávající letadlo přeslechne.

Jak se tedy tady sečtělému umělci tvořícímu rukama, po vystudování strojní (jen dva roky) průmyslovky, bydlí?

„Dobře, ale… Bylo by to skvělé, jenže… Máme kolem sebe dost místa a prostoru. Umístění je ideální – blízko do lesa a blízko do města. Půl hodiny přímo do metropole, bohužel autem. Kousek od nás teče potok, kde můžu s dětmi poslouchat zvuky vody na kamenech. Jsem čtyřnásobný děda!

Bylo by to skvělé, jenže – provoz se stále stupňuje a vyhlídky do budoucna? Ještě se to zhorší. Neklid, hluk, prach. A teď je nad námi ještě otázka dalšího letiště ve Vodochodech. Nechci ho. Už Ruzyně je strašná. Chápu, že letiště živí hodně lidí, ale co to znamená pro lidi, kteří k tomu přišli jako slepí k houslím?

Jo, když si někdo postaví v Ruzyni barák dneska, tak je to jeho věc. Ale já jsem z Prahy před třiceti lety utekl do klidu, a proč já mám doplácet na to, že druhej vydělává a bydlí třeba na Bahamách.“

Martin Patřičný si uvědomuje, že takto umístěné zázemí by těžko hledal jinde u Prahy, do které, chtě nechtě, občas zajet musí.

„Na druhé straně je mi skoro jedno, kde v Čechách jsem, a jsem připravený jít o dům dál. Ale to také není dobře, protože já jsem rád doma. Nejde o to, zabalit si pár věcí, kromě toho, že teď víc píšu, je pro mne pořád prvořadé výtvarno a práce rukama. Potřebuju mít dílnu a místo na skladování dřeva. K tomu je prostě nepříjemné cítit ten tlak dnešní doby, tlak neustálého takzvaného rozvoje…“

Život ve starém statku bere Martin Patřičný se všemi výhodami, i naopak.

„Po čtyřicítce věku jsem zjistil, že potřebuju k životu krajinu, stromy. Možná to ani nesouvisí s tím, co dělám. Je to nutnost – ve městě mě večer bolí hlava a po delší době se mi chce zalehnout a nebýt.

Dům je to starý, opotřebený. Děláme s ním, na co stačíme. Pořád něco opravuju. Ale musím říct, že už k nám přišlo smíření. Už víme, že to nikdy nebude hotové. A že, koneckonců, ani my tu nejsme napořád a že si odtud nemůžeme nic odnést. Ostatně ty budovy se zdmi tlustými i na sto centimetrů by se pronesly...“

Martin Patřičný je tak hravý a tvořivý, že i svůj stánek na nedávném knižním veletrhu v Praze – propagující jeho dvě nové knihy – pojal jako expozici svých výtvarných děl ze dřeva a komorní výstavu Podoby knihy.

Středobodem stánku byl záchranný kruh – jak patřičné při snaze přivést lidi ke čtení kvalitních knih!

„Vystavoval jsem i knihy, jak jinak, dřevěné. Je to trochu mystifikace – kniha mísa, kniha váza, kniha lodní, průhledná, kniha k nepřečtení.... Ale jejich úkolem bylo představit dvě moje knihy nové, tištěné, opravdovské. To není, že bych byl tak pracovitý, tak to prostě přišlo. Naštěstí si ty holky moje zlatý nijak nekonkurují.

První je o dřevě (zase!). V její první kapitole píšu a ukazuju zvláštnosti dřeva – nepravidelný růst – kořenice, očkovitost, vlnkování. V druhé kapitole ukazuju, jak se věci ze dřeva dělaly a dělají i promýšlejí. Třetí část je určená i ženám, je veselá a je o dobrých věcech, dřevěných, které myslíme, že známe. Kniha se jmenuje Všechny krásy dřeva. Ty se samozřejmě do žádné knihy nevejdou, ale snažil jsem se. Jinak ten název je dvojitá parafráze. Všecky krásy světa vidí ten zamilovaný ve své milé, jak zpívá Kecal v naší Prodance, a Seifert si ten název půjčil pro svou vzpomínkovou knihu.

Druhá kniha je čítanka prý patřičná. Příběh čtenáře, který vypráví o knihách, ke kterým se vyplatí vracet. O těch, které léčí, pomáhají. A taky je v ní sranda a žebříčky, jako např. Víte, jaká byla v literatuře největší mrcha? Která kovbojka je nejlepší? A jak se mění vnímání těch hlavních věcí v životě – lidských vztahů a hraní her.“

„O vybavení, neřkuli výzdobu interiéru se nestarám, to nechávám plně na manželce. Pokud tedy nepočítám knihy a ty mám všude. Všimněte si, jakmile je v místnosti knihovna, pozře veškerou vaši pozornost. Je-li vedle ní obraz, už má problém vyniknout. Alespoň u mne to tak je. Ve své noře (pracovně) mám tři obrázky. Jeden je koupený na výstavě a je na něm krajina mého dětství – severní Čechy. Pak tam mám fotku z Postřižin, kterou jsem si poctivě vyžebral... Takové věci, které člověk chce mít, a v designovém studiu je nekoupíte. Ještě potřebuju mít i dobrou postel, vanu a sprchu. A ty mám.

Jinak tu také mám schovaných asi deset svých obrazů, které nechci prodat, protože vím, že už je nikdy tak neudělám.“

Podle toho, jak se Martinu Patřičnému na jeho území roky daří, přiznávám, že jeho „připravenosti k další evakuaci“ mnoho nevěřím.

I když věrohodně říká: „Dovedu si představit, že bych bydlel třeba i na druhé straně hranice v Německu. Hranice pro mne nic neznamená. Ale byli jsme doma takříkajíc vlastenecky vychovaní. Můj kamarád, malíř, měl před mnoha lety sen, že bude vystavovat v New Yorku. Já měl sen vystavovat v Národním muzeu – co je víc?! To se nedá změřit. Oběma se nám to splnilo.“