Jak bydlí výtvarnice Lenka Procházková v bytě podle svých představ

K tvorbě a dalším dobrovolným povinnostem paní Lenky totiž ještě patří starost o chod jejího dalšího území, kterým jsou dva kamenné obchody Ostrov dobré nálady v Ústí a Janských Lázních, ale i webové stránky Obrázkový ostrov.

Nabízí tam nejen vlastní tvorbu (obrázky, kalendáře), ale i knihy pro děti, keramiku nebo dřevěné hračky. A když se k tomu všemu ještě přidá rodinná chalupa na druhé straně Labe, je o zábavu postaráno!

Procházkovi mají rádi kulturu, včetně kulturního prostředí, a tak si pochvalují svoji adresu nedaleko univerzity.

„Shodou okolností jsou vysokoškoláci i všichni sousedi, hodně si rozumíme, tykáme si (je tady sedm rodin) a společně se staráme i o zvelebování domu a přilehlého pozemku.

Domovní schůze se konají i u nás v obýváku – manžel je členem představenstva. Když jsme dům a byty kupovali od města do osobního vlastnictví, tak to tu bylo na spadnutí – vlhké, bez investic do oprav. Jako společenství vlastníků jsme si vzali hypotéku a dohodli se, že dáme všechno společně dohromady. Část půdy se předělala na byt a jeho prodejem se získaly další peníze. Přistěhovali jsme se sem s odhodláním byt i dům modernizovat a přenesli jsme nadšení i na ostatní, kteří už tu bydleli třeba deset let.“

Čtvrť Klíše má díky studentským kolejím a univerzitě svého ducha.

„Studenty ráda potkávám. Dnes je tady příjemně, hodně zeleně a nemusíte se bát projít parkem,“ pochvaluje si Lenka Procházková a navíc dodává, že její generace je po druhé světové válce asi první, která se tu cítí opravdu jako doma. „Jsme patrioti a záleží nám i na tom, co se ve městě děje.“

Historie je tu možná hmatatelnější než jinde. Dům ve čtyřicátém roce minulého století postavili Němci pro nacistické důstojníky. (Raději nedomýšlet, kdo by tam dnes bydlel, kdyby válku vyhráli.) Ale bydlení je to v dispozičně šikovně řešeném bytě příjemné.

Největším zásahem do dispozice bytu při rekonstrukci bylo vybudování prostorné koupelny místo bývalé kuchyně – odpady a rozvody vody se hodily.

„Složitější bylo vymyslet a realizovat zazdění nových oken, aby to ani z interiéru nevypadalo násilně. Nakonec se našli řemeslníci, kteří to nechtěli ošidit,“ vzpomíná naše hostitelka, která má ráda nejen veselé motivy pro děti, ale i hru barev a světla v bytě.

„Nedoplňují se tady jen barvy, ale i různé styly a stáří nábytku. Něco tu máme z chalupy po rodičích (já jsem také ze tří dětí, a když jsme byli dospělí a měli své rodiny, dohodli jsme se, že tu chalupu chci jen já). Jsou tu i nové věci, ty starší jsem pomalovala... Taky jsem v devadesátých letech chodila i po bazarech.

Máme asi netypickou kuchyňskou linku. Tu jsme neměli potřebu draze kupovat v nějakém studiu. Vyrůstala jsem v sedmdesátých letech v umakartu a možná i proto mám ráda pestřejší věci a přitom nemusím mít kolem sebe věci, které se mi třeba i líbí v designových časopisech. Je to tu natolik nestylové, že je to vlastně i nadčasové,“ usmívá se absolventka pedagogické fakulty.

Deset let učila na gymnáziu a pak dala přednost podnikání, i díky podpoře od manžela, také učitele (a překladatele). Hravost a fantazie tu prostupuje všemi směry.

„Jsme tady přes patnáct let, nejstarší dceři Tereze je osmadvacet, Aničce je sedmnáct a Pepíkovi jedenáct. V létě jsme na chalupě všichni, protože částečně odpadá dojíždění. Je naší druhou domácí adresou a i mým dětstvím. Naši dům koupili v šedesátém osmém roce, kdy tu byly ještě vybydlené a opuštěné chalupy. Děda pracoval jako agronom a stavení si na svých cestách vyhlédl. Vedle něho je ohromný jasmín a pamatuji si, jak jednou šli kolem němečtí výletníci a vzpomínali na někoho, kdo ten keř sázel… Já si zase pamatuji, jak v okolí bývala neutěšená a zničená krajina. Dneska už všude rostou houby a stromy neusychají.“

Lenka Procházková na pedagogické vzdělání nezapomíná a blízko centra Ústí, hned nad „Ostrovem dobré nálady“, proměnila jednu místnost v tvůrčí dílnu pro děti.

„Tento dům má osvíceného majitele, takže za prodejnu v přízemí ani za ateliér v patře nechce vysoký nájem. A já pak můžu po rodičích chtít za děti docházející do výtvarného kroužku přijatelné zápisné. Je důležité, aby měli lidi vztah k umění, nejen výtvarnému. Myslím, že v porovnání s jinými městy – ráda cestuji – je v Ústí k vidění málo výtvarných objektů ve veřejném prostoru. Změna k lepšímu by se mi líbila.“