Jak bydlí vnuk autora Švejka Richard Hašek

Řadová a rodná vilka Richarda Haška s malými předzahrádkami v úzké ulici pasuje do poklidné atmosféry pražské čtvrti Hanspaulka. Kousek od centra a stanice metra je to tu uprostřed zahrad jako v lázních. Podkroví pod strmou střechou je zařízeno také přímo blahodárně. Vlastně je to jedna velká knihovna.

Chloubou interiéru malé pracovny v podkroví je nábytek po slavném autorovi. Pracovní stůl Jaroslava Haška, prosklená knihovna a křesílko, ke kterému se váže téměř příznačná historka.

„Křeslo měl zapůjčené od mé mámy jeden básník, a když jsme ho chtěli v devadesátých letech zpátky, abych zkompletoval tento nábytek, tak jsem si ho od něj musel za několik tisíc koupit a ještě mi zkusili podsunout jiné.“

.: Starožitnou knihovnu a stolek používal Jaroslav Hašek.

Křesílko je součástí svatebního daru - vybavení pracovny - od Josefa a Josefíny Mayerových z roku 1910. „U tohoto stolu si Hašek začal poznamenávat první nápady k tématu pracovně nazvanému pitomec u kumpanie - k budoucímu Švejkovi,“ vzpomíná předseda mezinárodní Společnosti Jaroslava Haška a stejně tak i čestný předseda Společnosti pro oživení nesmrtelnosti Jaroslava Haška. Loni si nejednou připomněli 125. výročí narození a 85. výročí úmrtí klasika.

.: Trámoví posloužilo i jako základ konferenčního stolku.

"Hlavně podkroví jsme postupně předělávali a upravovali, až se z klasické půdy stala tato knihovna. Trámy a kleštiny jsou původní a deska stolu z masivního dřeva maskuje jednu z nich,“ konstatuje Richard Hašek, jehož otec byl inženýr architekt.

V knihovně je zastoupen celý svět. „Jestliže byl Švejk přeložen do osmapadesáti jazyků, tak tady mám většinu vydání. Poslední vydání je belgické, mám tu i arabské, hebrejské, turecké...

Nejnovější vydání je v katalánštině. Autorská práva skončila v roce 1973, tak si musíme hlídat všechno sami. Kdo jiný? Možná je toto jediné místo na světě, kde je kompletní esence všech překladů a vydání. První Švejk přeložený do americké angličtiny je z roku 1930.“

.: Dobrý voják Švejk doputoval v knižních překladech i do dalekých končin.

.: Originální držák na noviny v pracovně nemůže chybět.

I když je hanspaulská vilka zrekonstruována a moderně vybavena, ctí prvorepublikovou dobu vzniku. Nové dřevěné zárubně vysokých dveří korespondují s původním dřevěným schodištěm v úzké chodbě a odkazy na dobu a dílo dědy našeho průvodce tu jsou viditelné na více místech.

Ale opouštíme soukromí domova a jedeme se podívat i tam, kam míří nejeden výletník a ctitel Haškova díla. Do Lipnice nad Sázavou.

Haškovým tu patří penzion na náměstí, který se rozhodli koupit, i když to bylo opuštěné a vlhké stavení. Právě v něm Jaroslav Hašek napsal podstatnou část osudů dobrého vojáka.

Na dům, kde se spisovatel usadil po návratu z Ruska a kde je dnes jeho muzeum, je vidět z lokálu. Na jeho hrob je vidět z podkrovního pokoje pro hosty.

.: Penzion U české koruny v Lipnici nad Sázavou, kde Jaroslav Hašek našel nakrátko zázemí, dnes vlastní jeho vnuk.

„Když jsme to tu celé rekonstruovali, zůstaly původní téměř jen žulové schody, po kterých Hašek chodil do jedné z dnešních ložnic psát. Stavení bylo opravdu zchátralé a muselo se celé podřezat a izolovat. I kvůli tomu se ze současného sálu hospody vyvezlo mnoho kubíků.

Místo podlahy tu byla jedna velká jáma. Podařilo se zachovat i klenutý strop a hned jak se postavila nová kachlová kamna, začali jsme tu topit a celé stavení vysušovat. Jsou tady metrové zdi,“ živě si vzpomíná na začátek nového tisíciletí pan Richard, nedávno šedesátiletý.

.: Lipnice opečovává dům Jaroslava Haška, z nějž je dnes muzeum.

„Největší chybu během rekonstrukce jsme udělali, když jsme stavební firmě řekli, kolik máme od banky k dispozici peněz. Velmi rychle nám předvedli, jak je snadné je prostavět, aniž by bylo hotovo.“

K zabydlování Haškových v Lipnici (o penzion a hostinec se stará především manželka a jejich syn) patřilo i umístění spisovatelovy sochy, která původně měla být odhalena v Praze na Žižkově ke stému výročí (základní kámen byl položen v roce 1983) narození Jaroslava Haška.

„Socha od Josefa Malejovského se zdála tehdejším stranickým funkcionářům příliš bohémsky rozpustilá. Revoluce se tak dočkala v hangáru u Loun.

A když jsme se k ní nedávno, přes nános dalších - od té doby odstraněných - soch dostali, zjistili jsme, že sedícímu Haškovi u jeho nohou leží Lenin - z Kulaťáku (pozn. red.: Tak Pražáci říkávají Dejvickému náměstí, které se dříve jmenovalo Leninovo.)

Komplikace vznikaly i při získávání pozemku pro sochu tady v Lipnici, ale nakonec vše dobře dopadlo a je to pěkné místo.“ V jednání se stavebními úřady a firmami je zjevně další specializace spisovatelova vnuka.

Ve vyhřáté hospodě s vychlazeným plzeňským je v den naší návštěvy přece jen lépe než venku. Hostiteli se už také klidněji vzpomíná na dobu, kdy tu nechali dělat sondy, aby bylo jasné, v jakém stavu stavení je.

„Dům byl šest let opuštěný. Naši předchůdci asi skupovali nemovitosti a tohle koupili od hospodského, který to začal opravovat už v roce 1988. Ale pak to prodal nějakým bílým, nebo jak natřeným, koním. Dost dlouho jsme kolem přešlapovali, až jsme se do toho pustili. Dokonce jsem tady v lednici objevil ještě talíř se starým gulášem...

Skvěle konzervovaný! Ale taky tu byla dřevomorka a plíseň. Do toho zatékalo střechou. Měli jsme tu památkářský dohled. Vše jsme respektovali, ale když jsem pak viděl, jak sousední stavbu s rovnou střechou vyhnali v podhradí do výšky a nikomu to nevadilo, tak jsem se zase jednou podivil.“

.: Richard Hašek

Richard Hašek s úsměvem (celý děda!) říká, že se v Lipnici nejprve stal dělníkem a teprve pak hoteliérem. „A především dlužníkem, což trvá. A dneska obdivuji manželku Zdeňku a syna Martina, protože provozovat takovéto zařízení je řehole.“

Jaroslav Hašek domek pod hradem koupil v roce 1922. Stavení ve svahu je zajímavé i tím, že mělo pět vchodů. „Měl takovou životní zkušenost, že je dobré mít kudy zdrhat. Nicméně se všichni divili, že si pořídil takový zchátralý domek.

Už on prý při rekonstrukci přeplácel řemeslníky a místní se bavili. Ale realizoval si sen, že po celoživotním vandru někde zakotví,“ připomíná pan Richard.

Než se ale tak stalo, našel (jak dokládají historické zápisky) zázemí v hospodě, která dnes patří jeho vnukovi. Tehdy se jí podle hospodského říkalo i U Invalda.

Po příchodu do Lipnice Jaroslav Hašek doprovázen a sponzorován kamarádem malířem Jaroslavem Panuškou (25. srpna roku 1921) kolem půlnoci v lokále prohlásil: „Konečně bydlím v hospodě, nic lepšího mě nemohlo potkat.“

všechny fotky: Václav Jirsa, Právo