Článek
Manželka Pavla, baletka, toho času na mateřské, s chápavým úsměvem dodává, že součástí manželovy pracovny je i kanape. Jak známo, miminka pláčou i v noci. Z naší návštěvy vůbec vyplynulo, že i když byt hledali manželé spolu, jeho vylaďování jde spíše za paní bytu.
„Manželka ráda natírá,“ potvrzuje vše šéf baletu. „A má cit i pro design a praktičnost, takže ona vymýšlí a já vše zaplatím, jdeme to koupit nebo si něco necháme udělat na míru,“ upřesňuje s úsměvem Petr Zuska.
Umělecký šéf baletu Národního divadla, choreograf a režisér Petr Zuska
A taky má paní Pavla ještě svoji baletní školu, ve které po mateřské vidí hlavní pokračování profesní dráhy.
Vzhledem k časovému vytížení měli rodiče batolící se holčičky a předškoláka při vybírání nového vlastního bydlení jasno. Žádná stavba na zelené louce, žádné zdlouhavé rekonstrukce.
Barvy stěn, podlahy i textilií se příjemně doplňují.
„S realitními makléři jsme prošli snad patnáct bytů, a když jsme přišli sem, už jsme měli měřítko o kvalitě bydlení a ceně. V této novostavbě asi rok bydleli lidé, kteří se rozhodli vrátit na Moravu. Zůstala tu po nich i kuchyňská linka a pár kousků nábytku. U bytu je příjemná terasa, kde rádi posedíme, pod domem máme garáž. Je tu klid i bezpečno.“
Plány jako sudoku
Petr Zuska se hlásí k tomu, že není technický typ kutila ani bytového designéra. „Ne že bych byl úplné nemehlo, ale mám pocit, že to není můj šálek kávy. Cítím respekt k řemeslům.“
Tak čtyřikrát do roka se dostanou, i k jeho spokojenosti, na chalupu jedněch i druhých rodičů (jedna v Jizerských horách, druhá na Slovensku - z doby, kdy náš hostitel ještě nebyl na světě a rodiče žili v Ostravě). Přírodu má rád, ale ani v klasického chalupáře se neproměňuje.
Přesto měl poslední dobou co dočinění se stavebním ruchem a poradami nad projekty a plány.
„Jsem teď určitě spokojený, protože ještě rok předtím, než jsem soubor přebíral v roce 2002, jsem tehdejšímu řediteli Danielu Dvořákovi z Kanady, kde jsem tou dobou působil, řekl, že funkci vezmu, jen pokud se pro balet vybuduje druhý taneční sál. Byl jsem tehdy dost rezolutní. A když mě před třemi lety ministerstvo kultury požádalo, abych udělal fúzi se souborem Státní opery a udělal jeden velký soubor, byl opět jednou z mých podmínek další velký sál. Teď máme opravdu tři a to už je takový standard.
Dětský pokoj je hlavně klučičí, ale vzhledem k jeho umístění v prvním podlaží bytu se tu začíná zabydlovat i holčička se svým přebalovacím pultem.
Všechny národní balety mívají kolem osmdesáti lidí a neznám první scénu země, aby měla jen dva sály, mívají tři a více. Přesto je v zásadě naše současná situace velmi pozitivní, protože v dnešní době, kdy se zdá, že vše je nemožné a bezvýchodné a beznadějné, zvláště v rámci světa kultury, dostali jsme takovýto dáreček. Máme z toho samozřejmě radost.
Domácí pracovně šéfa baletu nechybí ani kanape a zeď zdobí mimo jiné i fotografie Karla Kryla „zarámovaná“ kytarou.
Na realizaci se podílela spousta lidí a kolegů. Já jsem do toho nejvíce mluvil z hlediska potřeb baletu, když se probírala projektová dokumentace - nebo jak se tomu říká. Řešili jsme, kde bude jaká šatna a podobně. Prostor je to složitý, památkově chráněný a několikrát se stalo, že v místě, kde jsme chtěli dveře, je klenba, se kterou se nesmí pohnout. Napasovat vše do sebe tak, aby to fungovalo, bylo složité a trochu jak sudoku.“
Sál na Anenském náměstí splňuje i v historických prostorách současné nároky baletního souboru.
Nový baletní sál a zázemí baletu byly otevřeny koncem srpna v historických prostorách Anenského areálu.
Zrcadlo napoví
„Když jsme byt v Kbelích vybírali, byli jsme ještě bezdětní. Ale už jsme hledali místo, kde budeme chtít zůstat a být ve vlastním. Ve srovnání s tím, co jsme do té doby viděli, nám to tu vyhovovalo nejvíce a ještě to bylo nejméně o půl miliónu levnější než předchozí nabídky.
Pravda, je to dál od centra, ale to nám opravdu nevadí a líbí se nám tady. Manželku malování a zařizování bavilo tak, že na jeden víkend mě vyprovodila se synem ke tchyni, a když jsme se vrátili, bylo vymalováno. Pravda, měla i pomocníky.“
Zrcadlo je putovním kouskem a v novém bytě získalo nový rám i čestné místo v předsíni.
Nepřehlédnutelným doplňkem předsíně je velké zrcadlo, které si Petr Zuska stěhoval po všech předchozích bytech. Manželka tu k němu nechala vyrobit dřevěný rám - a sama ho natřela, bíle napatinovala. Zrcadlo zdobí i opticky rozšiřuje dlouhou a úzkou chodbu spojující zápraží s hlavní místností, řečenou centrální, a dětským pokojíčkem.
V patře jsou pak další dva pokoje se střešními okny. V každém podlaží je koupelna a WC. Příjemné bydlení korunuje vzpomínaná terasa s výhledem do daleka.
Daleko se s baletem dostal i sám Petr Zuska. Několik let tančil v Německu a v roce 2000 se stal sólistou baletu až v Montrealu. Získal bohaté taneční zkušenosti, ale že by si domů přivezl i inspiraci týkající se životního stylu či vkusu, to zase ne.
Doma je doma
„V zahraničí jsem bydlel v normálních, jednoduchých, jak se říká, tanečnických bytech, které si člověk sám nijak nezařizuje. Nic, co by stálo za to napodobovat. Ale naučil jsem se tam jezdit pořád taxíky, protože tam byly neuvěřitelně levné. Když jsem se vrátil, nějaký čas mi trvalo, než jsem se v jejich využívání umírnil. Skútr je opravdu nejlepší. Ale musel jsem nechat vyrobit cedulku, že stání ve výklenku u zkušebny je vyhrazeno pro vedení baletu,“ usmívá se Petr Zuska.
Terasa je jedním z kladů bytu. Zahradní nábytek řeckou modří vylepšila paní Pavla.
Ve Kbelích žije už sedm let a po centru se mu nestýská.
„Bydlel jsem i na Pavláku (pozn.: na náměstí I. P. Pavlova) a nevadilo mi to. Je to asi tím i jak člověk stárne, dnes už bych tam nechtěl ani za nic. Ani do centra Montrealu. A navíc, když přijedu do bytu, tak obrazně řečeno vše nechám v centru, v práci, a tady jsem v jiném prostředí - doma. I když mám i tu pracovnu…“