Článek
Bydlení jeho mladé rodinky není zajímavé jenom hrnčířským kruhem v dílně a všudypřítomnými a prostředí zdobícími mísami, talíři, konvicemi či karafami, ale i tím, že v sousedství provozují domácký penzion. Samozřejmě se jmenuje U Hrnčíře.
Stavební rozmach
„Dodnes chodím jednou týdně hrát do Znojma na zimák hokej. Jezdím na kole, běhám… Už mám odoperované karpální tunely - jako asi nejmladší pacient u sv. Anny v Brně. Ale když se dá dohromady držení hokejky, hrnčířský kruh a nakonec i klávesnice počítače, tak to zas takové překvapení není.
Děda sem přišel z Plzeňska, babička tu vyrostla a táta s mámou tady na zahradě mezi řádky okurek a révou prožívali mládí. Když se na tomto místě na kraji vesnice povolilo stavět, tak jsem se do toho v roce 2006 pustil jako první. A začal jsem dílnou. Za rok jsem přeskočil na barák, potom přišla na řadu letní kuchyň a hned zase další hrnčírna.
Minulý rok nás v půlce února napadlo postavit penzion a hned jsme se do stavby vrhli. Hotovo bylo doslova do roka a do dne - i se zahájením provozu. To jsme opravdu zúročili dosavadní zkušenosti. Dokonce jsme se mezi tím vším stavěním podívali o dovolených i do světa a počali potomka,“ vypočítává budovatelské úspěchy náš hostitel.
Za humny je kruh
„Už jako klukovi se mi tady tak líbilo, že jsem u babičky a dědy trávil veškeré volno. Mám vztah k přírodě a mám tu i spoustu kamarádů. Jak říkával táta, byl to tu vždycky pro mne pupek světa. Tenkrát to tady bylo jen za humny a dnes se jmenuje nová ulice Záhumenní.“
Štěpán Maixner je vlastně muž několika profesí a jednou z nich je, že pracuje na stavebním úřadě, kde působí devátým rokem. Takže se mu i v tomto směru promítají profesní zkušenosti do soukromého života.
V letech 95 až 98 studoval ve Velkých Opatovicích na keramické škole obor umělecký keramik, pak si dodělal maturitu v oboru pozemní stavitelství. K radosti rodičů spojil umělecký obor s praktickým, a má tudíž i práci s pravidelným příjmem.
Tradice pokračuje
V dílně Štěpán Maixner vytváří dekorativní kameninovou keramiku, pálenou na 1250 °C. Je radost poslouchat jeho vyprávění o tom, jak je nejprve důležité umět připravit materiál k tvorbě a pak teprve nechat hlavu a ruce tvořit z kusu poskytnutého přírodou předměty přinášející radost i užitek.
Když se k tomu přidají dary okolních vinných sklípků, svět se tu i dál, než za humny, jeví jako radostný. Do doby, než se host dozví, že Štěpán vstává v šest ráno a s prací končí v deset večer.
„V keramice mě hodně zajímá staročeská a japonská tradice. Základními postuláty se řídím i v běžném životě. Na tento tvůrčí směr mě přivedl můj kamarád a keramik Petr Jurníček. Vždy, když vykládám pec, těším se na další práci.“
A té se Štěpán opravdu nevyhýbá, tedy ani té stavební. Do kopání základů rodinného domku se pustil ještě před seznámením se svojí ženou Evou, spolu jsou dva roky.
„Za tu dobu jsme toho spolu hodně dokázali,“ směje se novopečený otec. „Když jsem končil se stavbou domu, ukázalo se, že soused prodává vedlejší pozemek. Podle mě je ideální, když si člověk může sousedy vybírat, tak jsme parcelu sami koupili… A babička se sem také ráda vrací a líbí se jí, co jsme tu vlastníma rukama vybudovali.“
„Ale už jsme se stavěním skončili,“ dodává s úsměvem, ale rozhodně paní domu s dcerou Aničkou na klíně.