Jak bydlí tanečník a choreograf Václav Kuneš v pražském půdním bytě

Fakt, že se před šesti lety dostal k bytu na takto dobré adrese, je shoda okolností. Jedním z důvodů tehdy bylo, aby se jeho žena – Japonka – v Praze nenudila a byla blízko dění v centru.

„Seznámili jsme se v Haagu, kde také tančila. Dcera začala chodit po našem návratu do školky v Praze a vše fungovalo. Jenže pak odjely obě do Japonska, dcerka začala chodit do anglické školy (tomu jsem moc rád) a už si tam zvykla. Vídáme se a letos přijede na vánoční prázdniny,“ konstatuje náš hostitel, když nám ukazuje fotku na čestném místě, a vysvětluje, proč je teď v prostorném bytě sám.

Vlastně jde o třípokojový byt (světlá a útulná ložnice, menší pokojík se vstupem na půvabnou terasu a velká obývací místnost s linií oken a kuchyní).

Výtah většinou náš hostitel nepoužívá a kondici pro současný tanec si dolaďuje i chůzí do pátého patra.

„Mám odsud všude blízko – na zkoušky v budově Nové scény Národního divadla, kde působíme jako rezidenti. Soubor 420PEOPLE, který jsme založili s Natašou Novotnou, je občanské sdružení a příští rok budeme mít ve znamení oslav deseti let trvání. Číslo 420 je telefonní volačka do České republiky a my tím chtěli, přes srozumitelnost tance všude na světě, i při vystoupeních v zahraničí zdůraznit, odkud jsme. A to nám ten název poradil kolega Slovák,“ směje se Václav a dodává:

„V Nizozemsku, kde jsem začínal u pana Jiřího Kyliána, jsem od osmnácti prožil vlastně polovinu života. Narodila se mi tam dcera a dobře jsem se tam i uživil, protože ten systém je tam založený jinak než u nás. Pak se mi ale zachtělo kus kultury, kterou jsem tam poznal, přenést i sem,“ nezastírá patriotismus, i když se po zahraničním působení stále rád ohlíží.

„V Haagu jsem si před lety koupil dvoupodlažní byt. Hypotéka se státním příspěvkem je tam levnější než platit nájem a většinou si tam lidé brzy pořizují vlastní bydlení.

Lidé by měli cestovat a poznávat život v jiných zemích. Už proto, že by si uvědomili, že se u nás nežije až tak špatně. Já při své práci samozřejmě musím jezdit účinkovat po světě, pokud to tělo vydrží,“ připouští šéf taneční skupiny.

„Klouby už mě bolí teď. Až se přestanu lámat na jevišti, budu jenom vymýšlet představení a na to už se také těším.“

Nizozemsko se vždycky dávalo za příklad jako kosmopolitní místo. Václav k tomu přidal i soužití s Japonkou a dodnes si pamatuje, že z okna koukal na mešitu a v neděli měly turecké obchůdky vždy otevřeno.

„Už se to tam dnes také změnilo, ale vzpomínám rád. V třicetičlenné company nás bylo třicet z celého světa, a jestli tři byli Holanďani, tak je to hodně. Dokonce mi ani tady nevadí nekonečné proudy turistů před domem. Kolikrát ve dveřích stojím tři minuty, než projde skupina turistů za průvodcem,“ usmívá se nad koloritem pražského centra náš hostitel.

„Taky se snažím podporovat místní drobné prodejce, i když je pravda, že některé obchody i s potravinami jsou tak drahé, že se tam nedá chodit,“ dodává rodák z Bílé Hory s domy obklopenými zahradami.

„Když tu žila žena, bylo tu daleko víc atributů z japonské kultury. I já měl období, kdy jsem měl na stěnách věci připomínající pobyty v cizině. Dnes už to tak nemám. Mám rád kolem sebe prostor a světlo – proto ta okna. Mám rád centrum a lidi. Pravda, pro život s malými dětmi to tu už tak není.“

Nebojí se jezdit na kole po ulicích v centru. Staré klasické kolo dovezené z Nizozemska mu pravidelně generálkuje jeden pán. „Jezdím na zkoušky i na představení po vlastní ose – do Národního divadla, do Ponce, Archy… Dojedu i do Holešovic – na Jatka 78.

Cestování vůbec mě nabíjí a nevadí mi ani lidi ve městech. V Japonsku má metro interval čtyřicet vteřin a jste pořád v tlačenici. Mě to nabíjí a rád se chovám jako turista i v Praze. Rád si sednu na kafe a dívám se kolem. A jsem na Prahu čím dál tím víc hrdý.“

Nejen z finančních důvodů si při zařizování pražského bytu většinu nábytku dovezli z Nizozemska. Ve „staromládenecké“ kuchyni Václav využívá hlavně japonský hrnec na vaření rýže a italský kávovar s ručním mlýnkem.

„Hrnec má sice popisky funkcí v japonštině, kterým nerozumím, ale základní obsluhu umím. Kvalitní kávovar je vyloženě mým oblíbencem. A pak už jen počítač a reproduktory na poslouchání hudby, která patří k mé práci,“ ukončuje vyznání k materiálnímu vybavení domácnosti milovník květin, které mají ve světlém obýváku své nepřehlédnutelné a čestné místo.

„Mám připravenu i jednu bílou – prázdnou zeď, na kterou opět nalepíme nové obrázky od dcery.“ Devítiletá Aine (keltské jméno – Královna víl) už také začíná s tancem.

„Jezdím za ní tak čtyřikrát do roka, ale česky umí už jen převyprávět pohádku o Popelce.“ Třeba jí bude jednou v tátově choreografii tancovat a srozumitelně pro všechny.