Jak bydlí stavitel Petr Michovský

Dům Petr Michovský postavil na pozemku rodičů své manželky, hned vedle jejich vilky. Jako základ zvolil typizovaný projekt (v katalozích byla tehdy podobná stavba označena titulem Dům roku).

Ten si ovšem uzpůsobil podle vlastních představ. Na návštěvě, na hranici pražského Okrouhlického parku, který je součástí chráněného území Okrouhlík, jsme byli v době, kdy už náš hostitel měl v hlavě přesnou představu, jak přistaví další místnost vedle obývacího pokoje.

:. Ve stěně vedle sedací soupravy vzniknou dveře do nové místnosti. foto: Právo/Václav Jirsa

„Bude to společenská místnost na šířku baráku (9 m) a částečně prosklená, kde by vznikl prostor pro dospělé. Teď sedáváme v kuchyni a děti si hrají v obýváku. A také to podle toho vypadá. Jsou předměty, třeba sedací souprava, které takový provoz prostě nemohou vydržet,“ usmívá se pětatřicetiletý Petr Michovský.

Dostavba bude sice na úkor zahrady, ale to prý nevadí, protože i tak tady zůstane dost volné plochy na hraní a hodně zeleně je i za plotem. Místo nad Libní je se vzrostlými stromy podél celé jedné strany pozemku překvapivě klidné. „Některé stromy za plotem v parku sázel děda mé ženy.“

„S manželkou jsme spolu nějakých jedenáct let, a když jsme hledali místo pro bydlení, rádi jsme využili možnost postavit na pozemku (asi tisíc metrů čtverečních) rodičů. Má to výhodu i s hlídáním dětí.

:. Francouzský krb je dominantou obývacího pokoje. foto: Právo/Václav Jirsa

Tehdy jsme si vybrali dům, který odpovídal tehdejším trendům. Standardní dům s velkoplošnou a klasicky sedlovou střechou. Snažili jsme se, aby byl opravdu hezký a útulný. Teď už vidíme věci, které by člověk předělal nebo udělal úplně jinak.

Představy se během života mění. Sice jsem na začátku věděl, že bude dobré mít dva velké dětské pokoje - plánovali jsme dvě děti, což se nám splnilo, dnes je klukům sedm a tři roky. Chtěli jsme i velkou ložnici s velkou televizí na protější stěně. Když se nám narodilo první dítě, tak jsme zaparkovali jeho postýlku vedle naší a představu s televizí už jsem ani nerealizoval…

:. Kuchyňské zákoutí s jídelnou volně navazuje na obývák, přesto zůstávají oddělené. foto: Právo/Václav Jirsa

Obytný a užitný prostor jsme měli udělat v přízemí mnohem větší. Když dnes přijde návštěva, a to už dnes nejsou dva či čtyři lidé, ale celé rodiny s dětmi, pomalu si nemáme kam sednout. V létě býváme na terase, na kterou lze vyjít i přímo z obýváku.“

V zimě to prý bývá horší, ale to je zase čas na krb, který náš hostitel považuje za základ i ozdobu domu a dal si na jeho realizaci také záležet.

:. Ložnice má plochu pět krát osm metrů. Daří se tu cvičícím i květinám. foto: Právo/Václav Jirsa

„Při zařizování před deseti lety jsem se hlavně snažil, aby tu byly příjemné materiály, dřevo, bez plastů. Bohužel byl tehdy hit zaklapávací plovoucí podlahy.“ Dnes by náš hostitel dal přednost lepené dřevěné podlaze.

„Nové materiály přicházejí za sebou velmi rychle. Samozřejmě ale stárnou také styly, které jsou trendem jen chvíli. Včetně těch nejdůležitějších a hlavních. Dnes lidem stavíme hlavně krabice, luxusní rodinné domy, odkazující na jakýsi moderní funkcionalismus," vysvětluje Michovský.

:. Takový výhled z kuchyně do zeleně nemají mnohde na vesnici-vlevo. Předěl mezi obývákem a kuchyní s jídelnou-vpravo. foto: Právo/Václav Jirsa

"Klasické prvky se ale úplně nedodržují a lidi upřednostňují útulnost. Takže jsme třeba nedávno zákazníkovi instalovali rámy oken, které jsou zvenku hliníkové a zevnitř dřevěné. U nás mají firmy s výrobou dřevohliníkových oken problémy (s mikrokorozí na spojích materiálů), ale ve světě to už nějaký čas umějí,“ dodává.

Rádi jsme se nad kávou shodli, že éra „baroko na oko“ nepokračuje a stále častěji se potkávají investoři se soudnými architekty.

„Teď stavíme velký funkcionalistický a hezký barák. Ale v jeho okolí je takových hezkých mizivý počet. Jsou to samé baráky s věžičkami a podobnými šílenostmi. Před pár lety mít dům s věžičkou asi něco znamenalo. Druhá věc je, že hlavně mimo Prahu na menších městech často nechtějí ani stavbu s rovnou střechou povolit, protože mají studie, do kterých jim funkcionalismus nezapadá. Chtějí chaloupky, u kterých už není moc co vymýšlet,“ konstatuje majitel IM stavu. Domy, které si od nich investoři nechávají postavit, se většinou pohybují v ceně od deseti do třiceti milionů.

„Opravdu slušný rodinný dům dnes postavíte i za šest, deset milionů. Ale jakmile tu hranici překročíte, už je to většinou způsobeno rozlohou a vnitřními prvky. Jsou lidi, kteří jsou ochotni a schopni investovat do bydlení opravdu vysoké částky, a máme hodně klientů na to, abychom měli dost práce. Většinou je to na doporučení."

:. Také pokoj pro hosty v podkroví ozvláštňuje nosný sloup. foto: Právo/Václav Jirsa

"Na vesnici to také bývalo tak, že o dobrém zedníkovi si lidi řekli. Jako stará škola se snažím jít také spíš touto cestou než bujarou reklamou a účastí ve výběrových řízeních. Firmy totiž také umějí při smlouvě zakázku podhodnotit a pak si to vyberou ve více nákladech nebo odvedená práce není tak kvalitní, stejně jako použité materiály. Vybrat si levnější firmu nemusí vždycky znamenat ušetření peněz. Kvalita je ve stavebnictví dnes také problém.“

„Dnes většina opravdu velkých firem provádí práci tak, že manažeři získají zakázku a stavbu vlastně rozprodají. Za ně ji realizují subdodavatelé. Takže pod hlavičkou velké firmy vidíte jejich šéfa projektu a na stavbě jednoho jejich metaře. Mezitím jsou to, třeba i v montérkách s jejich logem, najatí lidé, kteří vztah k firmě vlastně nemají."

:. I na sklípek se vedle plotu se sousedy našlo místo. foto: Právo/Václav Jirsa

"Nebudují si své jméno a podílejí se na něčem, pod čím nebudou podepsáni. Proto se my snažíme mít dost svých lidí, kteří vědí, že kopou za firmu. Pochopitelně jsou profese, které se provádějí subdodavatelsky - u nás třeba tesaři.“

Petr Michovský vyrůstal s rodiči ve Vršovicích. „Na křižovatce, v pátém patře. Ale měli jsme pěkný a velký byt - 130 m, s vysokými stropy. Taky jsme jezdívali na chalupu. Rekonstruovali ho a já si asi přičichl ke stavařině.“