Článek
Vilma je maminka tří dcer a po jejich narození začala pracovat z domova, čemuž je přizpůsobený i dům. V podkroví je vedle ložnice manželů Klímových (Vilma je provdaná Klímová, dívčí jméno Kadlečková používá jako literární pseudonym) a tří pokojů dcer ještě její pracovna se dvěma stolky. U jednoho píše na počítači, druhý slouží jí i dcerám k různému tvoření – šití, malování či výrobě šperků z polymerové hmoty.
Na vlastnoručně vybudované a osázené zahradě za vilou je pak Vilminou chloubou nejen promyšleně rozčleněná zeleň, ale i jezírko s rybami.
Na parcele uplatnila své vzdělání z brněnské Mendelovy lesnické a zemědělské univerzity. A v interiéru nezapře svůj vztah ke knihám, který ji přivedl k vystudování knihovnictví na filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Pětkrát a dost
V přízemí vily má naše hostitelka nad krbovou římsou zarámované digitální tisky obálek (od malíře Tomáše Kučerovského) tří svých knih z pentalogie Mycelium (Jantarové oči, Led pod kůží a Pád do temnot; čtvrtý díl je připraven k vydání před vánočními svátky, pátý je ve hvězdách a hlavě autorky).
I další obrazy na stěnách odkazují na témata z „kouzelných“ zemí.
Nepřehlédnutelné jsou vitráže (také podle návrhu Tomáše Kučerovského). V čele chodby se vznáší drak, ložnici střeží okřídlený gryf a z arkýře koupelny vykukuje chobotnice.
„Přízemí je zařízené tak, aby se tu dobře cítili milovníci knížek a fantastiky – autoři, překladatelé, nakladatelé. Většina našich přátel je z těchto oborů. Scházejí se tady často. Když se nevejdou do obýváku, přetečou do jídelny,“ usmívá se paní Vilma.
Obývací pokoj skutečně trochu připomíná literární salon v duchu viktoriánské Anglie. Manželé Klímovi v Anglii žili a nechali se tím při zařizování domu inspirovat. Některé kusy nábytku pocházejí z anglických bazarů a bleších trhů, a naopak vypínače a obklady ke krbu z obyčejného obchodu potřeb pro dům a zahradu – za podstatně nižší cenu, než za jakou by se daly sehnat u nás.
„Fantastika nás provází celý život. Začala jsem psát sci-fi, sotva jsem se naučila písmenka, a pokračovala jsem v tom celé mládí. Díky sci-fi klubu jsem se seznámila se svým manželem Martinem Klímou a pomáhala mu při tvoření první české "hry na hrdiny" – Dračího doupěte. Před dvaceti lety jsme se vzali, načež přišel reálný život – zaměstnání, rodina, děti.
Když byly dcery malé, všechno se soustředilo na ně a na koníčky nebyl čas. Byli jsme bez peněz, tak jsem radši překládala různé vlakové čtivo. Jenže když se člověk odstřihne od všeho, co ho baví, nemá pak energii ani na to, co musí.
Jak dcery odrůstaly (dnes je jim sedmnáct, patnáct a deset), k psaní jsem se vrátila. Mycelium jsem psala ve volných chvílích a s přestávkami dvanáct let. Jde sice o jednolitý příběh, ale každý díl se částečně uzavře. Na hrdiny jsem si zvykla a nechce se mi je (a k mé radosti ani čtenářům) opouštět. Ale pátý díl bude opravdu poslední. Už mám další plány!“
Pocitově i racionálně
„Naším ideálem je viktoriánská Anglie. Manžel se v Anglii narodil a rád se tam nakrátko vrátil, když získal práci jako producent ve vývojářském studiu počítačových her. Ale to nebylo jediné místo, kam nás osud zavál. Během manželství jsme patnáct let bydleli v různých podnájmech či provizoriu a sedmkrát jsme se kvůli manželově práci stěhovali – někdy se svými sedmdesáti dvěma banánovkami knih, někdy bez nich,“ vzpomíná absolventka pražské univerzity.
Jednou ze zastávek bylo i Brno, a právě to jí poskytlo příležitost ve třiceti znovu začít studovat, tentokrát zahradní architekturu. Po dvou letech to ale musela vzdát, protože studium se přesouvalo do Lednice na Moravě, manžel se potřeboval vrátit do Prahy a narodila se nejmladší dcera.
„Rok a půl jsme pak bydleli v domku po babičce na vesnici za Prahou, ale denní dovážení dětí do školy a na kroužky nás ničilo. Celou dobu jsme zoufale hledali vlastní bydlení přímo v Praze. Každé ráno manžel procházel nabídky na internetu. Viděli jsme na fotkách stovky domů, dobrých šedesát jsme jich navštívili a tři slibné nám těsně utekly.
Poučky praví, že rozumný člověk si má ke koupi nemovitosti přizvat statika a právníka a všechno důkladně ověřit, ale když jsme přišli sem, na nic takového nebyl čas. Ten dům měl úžasnou atmosféru. Cena byla dobrá (to už jsme po zkušenostech dokázali posoudit). Byli jsme první, kdo na inzerát zavolal, za půl hodiny měli přijít další zájemci – a nám bylo jasné, že když se nerozhoupeme okamžitě, bude pozdě. Na životní rozhodnutí jsme měli stěží deset minut.“
Dům byl úplně vybydlený. Prastará koupelna, místo kuchyně peřináč s dvojvařičem, prošlapané lino,“ vyjmenovává naše hostitelka.
Postupné zabydlování
„I tak jsme se ale přestěhovali. Představovali jsme si, že rekonstrukce bude probíhat za provozu. Pak se ale naskytla možnost odjet do Anglie. Přestavbu jsme řídili odtamtud a mohli jsme ji pojmout velkoryseji, protože i financování bylo díky tomu snazší. Měli jsme stavební dozor. Rodiče nám posílali fotky.
Stavební firmu nám doporučili známí, už při prvním setkání jsme si sedli a skutečně pak žádné problémy nenastaly. Když si lidé důvěřují, je to hned lepší. Je pravda, že po návratu jsme bydleli ještě tři měsíce se spacáky u švagrové v kuchyni, ale důvodem byly děti (načasování návratu na začátek školního roku), firma lhůty neprotáhla,“ vzpomíná po pěti letech spokojeného obývání vily se zahradou Vilma Kadlečková.
„Netoužíme mít všechno nové. Zařízení jsme shromažďovali postupně a některé kusy jsou s námi celých dvacet let manželství, takže už jsou dost omšelé, ale snažíme se vybírat věci, které stárnou do krásy a nepředstírají, co nejsou. Po svatbě jsme začínali s papírovým nábytkem rollpa a konstrukcí z palet – radši tohle než levné lamino s odlupujícím se potiskem dřeva. A když už dřevotříska, tak buď s dřevěnou dýhou, nebo bílá. Taky jsme se ujali kdejakého vyhozeného nábytku, pokud byl opravdový a něčím nás zaujal – třeba vyřezávaných selských skříní, které jsou teď v jídelně.“
Zahrada s tajemstvím
„Postupné bylo i budování zahrady. V té trávíme hodně času – hlavně moje maminka, které je osmdesát pět let a bydlí tu s námi,“ vypravuje hostitelka. K nejvýraznějším proměnám pozemku patří vzpomínané jezírko v koutě nevelké, ale pestré a útulné zahrady.
„To jsme vlastnoručně vykopali. Voda do zahrady patří. Vnese tam život.“
Na pozemku není ani tolik travnaté plochy, jako spíše ostrůvky dřevin, kruhový chodníček, vzrostlé stromy, ono jezírko a také romantická zimní zahrada. Návštěva pomalu neví, kde se pohledem zastavit a kochat dříve.
„Zahrada má mít tajemství. Je to nuda, když se dá z jednoho místa okamžitě přehlédnout celá. I když má pozemek jen čtyři sta metrů čtverečních (a z toho je polovina zastavěna), jsou tu skrytá zákoutí, která člověk neobjeví, dokud se do hloubi zahrady nevydá."
Takže mě na rozloučenou napadl příměr, že zahrada Vilmy Kadlečkové je podobná její literární tvorbě. „Nejdůležitější věci se odehrají vskrytu" – tou větou začíná sága Mycelium. Jeden díl nestačí. A zvědavost s představivostí nabírají na obrátkách. Při zateplení nové fasády zachovali původní podobu šambrán i zdobných prvků domu z roku 1911.
„Snažili jsme se udržet původního ducha. Oprava střechy byla pro řemeslníky opravdu šílená práce, protože jsme lpěli na tvaru mansardové střechy s prohnutými trámy a krovy. S prvkem, kterému se říká ramenát. Kdyby hrana střechy zůstala rovná, už by to nebylo ono.“