Jak bydlí spisovatelka Alena Ježková u klášterních zdí

„Do školky jsem chodila v Řásnovce, která sousedí s Anežským klášterem. Zatímco ostatní děti visely na železné zeměkouli hlavou dolů, já jsem koukala přes plot na klášterní kostel a přemýšlela, kdo asi bydlí v tom zámku... To mi byly čtyři.“

Pak Alena Ježková chodila do základní školy v Dušní. „To je budova z konce 19. století, postavená na místě starého kostela Svatého Kříže většího, kde bylo uloženo tělo Jana Nepomuckého, když ho vylovili z Vltavy. Další svatý.

V první třídě jsem chodila na rytmiku do Lucemburského sálu v klášteře u svatého Jakuba, kde se konala svatební hostina Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou a pak i jeho korunovační hostina. Takže jsem poskakovala v místech, kde seděl český král.

Pak jsem ještě chodila na klavír do domečku, který byl původně špitálem areálu Kapucínského kláštera, který je dodnes vedle obchodního centra Paladium. Jako dítě jsem to samozřejmě nevnímala, ale dnes jsem se do těch míst vrátila v souvislosti s psaním,“ vzpomíná autorka řady knih (nejen) pro děti o kouzlu magické matky měst a historii vůbec (např. Praha babka měst, Prahou kráčí lev, České nebe).

A nedávno Alena Ježková vydala výpravnou a pět let připravovanou knihu právě o životě řeholníků Tichá srdce – kláštery a jejich lidé. Nabízelo by se napsat – kruh se uzavřel. Ale nic nekončí.

„Už proto, že během sbírání podkladů jsem jich nastřádala tolik, že vydají na druhý díl,“ konstatuje autorka, která si toto téma vybrala i se zvědavostí, jak ji hostitelé přijmou, když se považuje za ateistku. Dveře měla otevřené všude, kam přišla. V knize je popsáno šedesát klášterů z celé republiky, šest řeholních řádů a nechybí ani vyprávění třiceti lidí.

„Osobní příběhy jsou úžasné a mluví se v nich o věcech, které my nevěřící vůbec nemůžeme znát.“

„Opravdu není náhoda, že jsem adresu až tolik nezměnila. Myslím, že bych nikde nebyla spokojenější, než na Starém Městě. Vyrostla jsem tady a těžko bych se přesazovala. Dcera dospěla, odstěhovala se a držet velký byt mi přišlo zbytečné. Nejen drahé, ale i ten úklid...! A těch nashromážděných věcí v místnostech s vysokými stropy. Uvědomila jsem si, že přišel čas na změnu a že by člověk měl být víc flexibilní.

Navíc mám dům na venkově, který sice udržuji v chátrání, ale jinak to zatím nejde. I když jsem ten typ, který si myslí, že když se stoluje, má být stůl hezky upravený.“

Nadměrný byt vrátila spisovatelka magistrátu. Přesněji – vyměnila ho za menší, obecní.

„Trvalo to poměrně dlouho, ale získat malý byt na Praze 1 nebylo pak až tak těžké. Přede mnou tu bydleli staří lidé, kteří odešli do pečovatelského domu. Jsem tady třetím rokem a už jsem si zvykla.“

„První, co mne napadlo, když jsem sem vstoupila – je to vlastně studentský byt! A místnost s linií nízkých oken vypadá jako kajuta. Takže teď říkávám, že jdu do kajuty a pluji nad okolními střechami a koukám na Hradčany. Kouzelné a za každého počasí jiné. Z druhé místnosti je výhled na plující černou velrybu nad bílými útesy – pohled na obchodní dům Kotva opravdu netypický. Hlavně se mi zalíbily volné výhledy přes střechy. To jsem neznala. K mému dalšímu překvapení mě první noc nad ránem vzbudili ptáci a poprvé od dětství mohu spát při otevřeném okně. To dříve nešlo.“

Z původního bytu tu zůstal jediný kus nábytku – sekretář v ložnici. „Nic dalšího se sem opravdu nevešlo nebo nehodilo. Záležet jsem si dala na pracovním stolu, který jsem vždy postrádala a do té doby psala na jídelním stole. Líbí se mi art deco s leštěným dřevem, ale když jsem viděla ty ceny, tak mě při návštěvě bazaru s nábytkem napadl geniální nápad. Můj pracovní stůl je pelest z rozřezané dvojpostele. Za dva tisíce jsem koupila postel a z té jsou dvě nádherné pracovní desky stolů, pracovního a jídelního. Nohy k nim jsem koupila v IKEA… U počítače trávím desítky hodin, tak si chci ještě kvůli zádům pořídit kvalitnější křeslo.“

Další velký úkol byl, jak úsporně zařídit zbytek interiéru. „Pomohl mi kamarád, který je sice grafický designér, ale má dobré prostorové vidění. První jeho nápad byl přemístit kuchyň z původní klidné místnosti s oknem do dvora, kde navrhl udělat ložnici. Další problém byl, kam a jak sem umístit knihovnu. Nakonec jsem musela prodat a rozdat asi šedesát procent knih.“

Naše hostitelka si myslela, že se jí bude po minulém bytě se secesními štuky, na které se odmalinka koukala z postele, stýskat. „Ale vyklízení bylo nakonec osvobozující – pozvala jsem kamarády a všechno jim rozdala. Jak jsme rozebírali jednotlivé kusy nábytku, uvědomila jsem si, že to jsou jenom kulisy. A když chcete žít jinde, vytvoříte si nové kulisy a přitom to vůbec není o věcech. Instinktivně jsem si tu vytvořila nový prostor, ve kterém je mi dobře a mám tu vše, jak potřebuji, a opravdu se mi po minulém bytě nestýská.“

Na zdi nad vzrostlým benjaminem má čestné místo porcelánová veverka. Recese, připomínající paní bytu oblíbená zvířátka z chalupy, kde přebývají v ptačí budce.

Květiny a barvy spisovatelku (a malířku) doprovodily i do nového. „V Praze nejsem schopná malovat, musím do přírody, do plenéru. Baví mě být v té krajině, vlastně je to takové rozjímání, asi jako když chlapi chodí na ryby. Hodně maluju na své chalupě na rozmezí jižních Čech a Vysočiny.

Je fakt, že lidé kolem mne a v mém věku vydělávají stále více a já oproti nim stále méně, protože se poslední roky věnuji hlavně psaní. Taky přibývá různých charitních a neplacených projektů. Stojí mi to za tu svobodu a možnost se osobně projevit. Prostě se mi dobře žije, možná i proto, že nechci nic zvláštního.“