Jak bydlí spisovatel František Niedl v originálním domě na předměstí

Slovo zakotvil se hodí, protože se také už pětatřicet let plaví na plachetnici po milovaném Lipně i po mořích.

Stavba rodinného domu jej bavila, měl o něm svoji představu a navíc má vztah i k architektuře a architekty ctí.

„Jejich práce je podobná tvorbě spisovatele. Ten také musí ideu vymyslet a čtenář pak řekne, jestli se mu to líbí. Obojí jsou tvůrčí profese. Také jsme se nad projektem několikrát střetli, ale nakonec jsem dal za pravdu profesionálovi. I v případě nerezových komínů, které se mi ze začátku na domě nezdály.“

Před patnácti lety se sem Niedlovi stěhovali z paneláku s babičkou a dvěma syny.

„Dnes jsme tu se ženou a se psem. Ale zase k nám přijíždějí už i vnoučata a v patře má každý své soukromí.“

Už tak velkorysý obytný prostor (včetně krytého bazénu odděleného od obývacího pokoje prosklenou stěnou) si postupně pan spisovatel ctící přírodu rozšířil i o zimní zahradu. Na trávníku zůstává i tak dost volné plochy a vznikl venkovní, a přitom případnému hluku z okolí i dešti a větru odolný, prostor.

Po pracovně-knihovně druhé nejoblíbenější místo k odpočinku i práci Františka Niedla. Pokud nepočítáme přenocování v jachtě kotvící v zátoce na Lipně.

K tvorbě projektu a výstavbě domu přistupoval s takovým rozmyslem, že už při hrubé stavbě nechal udělat na strop ukotvení pro dřevěné obložení, které ve své pracovně chtěl mít. A má. Sám si ho už jen přišrouboval. Líbí se tu i jeho múze. Poslední dobou tu vznikají i dva románové rukopisy (na počítači) ročně!

K autorovým srdečním titulům patří např. Útěk do pekel, Hráč a další. Včetně Čekání na nekonečno, které leželo devětadvacet let v šuplíku, a autor si myslel, že už knihu ke čtenářům nepošle. Hlavní hrdina (architekt) v něm úspěšně bojuje s rakovinou i se sebou.

Po dokončení rukopisu si autor podobnou zkušeností s nemocí sám prošel. A tyto dny míří na pulty další kniha – Dotek zla. Autorova prvotina vyšla v roce 1989.

„Když sem jezdili zedníci, tak baráku říkali Kulaťák a kolikrát byli nešťastní z toho, že je tady málo pravých úhlů,“ vzpomíná František Niedl a vrací se ke srovnávání profesí.

„Nerad dělám zbytečnou práci. Někdo si třeba píše jen tak do šuplíku, ale architekt také chce, aby z jeho projektů byly domy, ve kterých budou bydlet lidé.

Vedle historie mám rád právě i stavitelství, architekturu, tak vše sleduji i z tohoto pohledu – první akvadukty, jak lidi bydleli... Nedávno jsem s plachetnicí vyplouval ze Zadaru a tam je – i v okolí – spousta úžasných památek. Lidský um mě fascinuje. Já jsem stavitel amatér, ale o to více si vážím těch, kteří dokážou něco ztvárnit a realizovat. Celý život jsem něco budoval a přestavoval, včetně chaty na Lipně, kterou jsem si postavil celou sám,“ vypočítává původním povoláním středoškolsky vzdělaný elektrotechnik.

František Niedl rekonstruoval i dům rodičů, kde se narodil – v kuchyni (do porodnice to tenkrát maminka nestihla). Shodou okolností dnes bydlí v domě na dohled od toho rodného.

„Když jsme stavěli tady, tak jsem knihy nepsal – měl jsem pauzu a po revoluci jsem se téměř deset let věnoval naší cestovní kanceláři. Ale také stačilo. Už to bylo ke konci bez invence a bez ztráty kytičky jsme toto podnikání ukončili a já se vrátil ke psaní. Dodnes je to moje hlavní činnost. I když práce spisovatele v Čechách málokoho uživí.“

Vlastních příběhů a životních zkušeností má František Niedl tolik, že se možná dočkáme i jeho autobiografického románu. Alespoň tedy na přímou otázku s úsměvem nic nevyloučil.

„Zajímají mě i zkušenosti našich předků a z tohoto pohledu nemám dobrý pocit z toho, kam směřuje naše civilizace. Stačí si uvědomit, že i římská kultura skončila na jakousi ztrátu imunity a rozmazlenost, nadutost. Nevidím naši budoucnost hezky.“

František Niedl i ve svých knihách připomíná, že v přírodě to vždy bylo tak, že si každý své místo na světě musel zasloužit.

„Ale i u nás je stále více zdravých lidí, kteří pracovat prostě nechtějí. A to nejde. Něco jiného je, když je někdo nemocný. O toho se společnost musí postarat. Jedna z mých prvních pracovních a nejoblíbenějších štací byla malá vodní elektrárna v Novohradských horách (odkazy na tu dobu najde čtenář v prvotině Skleněný vrch).

Tam jsem byl po vojně šťastný. Pracoval tam se mnou i vysokoškolsky vzdělaný pán se špatným kádrovým profilem. Bylo mu nějakých pětapadesát a připadal mi v mých jednadvaceti hrozně starý. Často mi říkával: Já jsem tak rád, že už jsem starý. Bál se novot a změn. Bral jsem to s humorem, ale dneska už si to říkávám také a mám obavy z toho, co nás čeká. I když vím, že by se dalo ještě něco dělat. Každý tvor potřebuje pocit bezpečí a ten se nejlépe buduje s nejbližším okolím.“