Článek
Zákoutí je to podmanivé a jen pár kilometrů od kouzelného městečka Slavonice nacházejícího se na jih od podobně malebné Telče.
Díky kamarádům se odhodlal opuštěnou jednotřídku koupit v roce 1992. Místo, kde by mohl nerušeně tvořit, hledal Martin Ceplecha už déle.
„Baví mě přeskakovat od sochařiny po grafiku. I když jsem vyučen rytcem kovů, ani nevím, jestli se to dneska někde učí, když se všechno dělá na počítačích. Ale myslím, že se lidi ke klasickým řemeslům a postupům vrátí,“ konstatuje absolvent vysoké školy umělecko-průmyslové u profesora Malejovského.
Sochař Martin Ceplecha
Hledání prostoru pro tvorbu
„Toto místo jsem si vyhlédl, když jsme před lety začali pořádat letní prázdninové školy - workshopy ve Slavonicích. S hercem Davidem Vávrou, výtvarnicí Zuzkou Krajčovičovou, Honzou Boháčem a dalšími.
Z první velké místnosti, sloužící jako kuchyně, jídelna a společenská místnost v případě i početnějších návštěv, se vstupuje do další místnosti - ložnice. Sloup podpírající strop a zdobící celý prostor je kmen obložený olověným plechem.
Už v roce 1988 kluci z Divadla Sklep společně koupili starý dům v centru Slavonic, z kterého je dnes hotel Besídka. Zdeněk Žampach odsud pocházel, pozval kamarády na víkend a všem, včetně mě, se tu moc líbilo. Navíc jsem už dříve jezdil za spolužákem do nedaleké Číměře,“ vzpomíná tvůrce nezaměnitelných objektů.
„V Praze byl problém sehnat velký prostor na práci, při které navíc dělám hluk. Měl jsem ateliér v paneláku, pro mne úplně na nic. Začít jsem mohl v devět, když lidi odešli do práce, a končil jsem ve čtyři, když se vraceli…
Pilně jsem něco hledal, ale nejsem na to až tak šikovný, takže jsem nic samozřejmě nesehnal. Až tady! I když jsem to vlastně nechtěl, ale kluci mi zavolali, že mě napsali do dražby. Tak už jsem to koupil,“ usmívá se náš hostitel, který kvůli naší návštěvě více zatopil v kuchyňských kachlových kamnech vlastní výroby.
Martin Ceplecha u jedné ze svých charakteristických soch, tedy vodovodního kohoutku (v hotelu Besídka).
„Jak to tady přes zimu vydržíte?“ nešlo nepoložit nad šálkem čaje otázku.
„Jsem otužilý.“ „A jak tu s vámi bývá dlouho vaše přítelkyně?“ „Dokud nenastydne.“
Martin Ceplecha je otužilý nejen z opracovávání pískovce na zahradě, ale i z opakující se horské turistiky v Himálaji. Tu další plánuje na březen.
Dávno opuštěná třída dál skvěle slouží jako tvůrčí prostor i depozitář.
„Bohužel se za posledních deset let, co tam jezdím, hodně zvýšil počet návštěvníků. Taky se tam budují silnice… Potřebují stavět i turistický ruch, protože tam jinak nic není. Kolikrát jsem si říkal, co v těch horách vlastně dělám? Ale je to nevysvětlitelné. Když se vrátím domů, tak mě zase něco táhne zpátky. Lidi tam jsou opravdu chudí, ale milí a spokojení. Když přijedete sem a potkáváte otrávené obličeje, říkáte si, čím to je.“
Architekti a výtvarné dotvoření
Maříž je trvalá adresa Martina Ceplechy. „Do Prahy se vracím jenom kvůli práci. Spolupracuji i s architekty na přípravě výstavních expozic. Například v jihlavském a třebíčském muzeu. Krásné a velké prostory. Předtím jsme dělali Muzeum hudby v Praze, Anežský klášter a řadu dalších trvalých expozic, kde mám na starosti výtvarné dotvoření. Některé prvky si nejdříve vyzkouším tady u sebe doma.“
Když mě ve dvě ráno napadne třískat do kovadliny, tak jdu a nikomu to tady nevadí… Rád bych koupil i sousední odsvěcený kostelík - kapli, kde by byly skvělé výstavy i koncerty…“
Rukopis tvorby Martina Ceplechy vstoupil i do zmíněného slavonického hotelu, kde je několik jeho měděných soch a řada dotažených detailů dávajících tvář nejen interiéru. Navíc je tam i muzeum populární a vesele pestré mařížské keramiky, které dali vzniknout jeho přátelé - sousedi.
Maříž je dnes osada čítající pár chalup, většinou patřících takříkajíc náplavám. Ale i když byla do roku 1989 za dráty před blízkou hranicí, pár rodin tady vždycky žilo, protože tu byl i kravín.
Druhá místnost je ozdobena nejen originální postelí, která je sochařovým dílem, ale i starým sedacím nábytkem a řadou dalších artefaktů.
„V Praze jsem autem za dvě hodiny. Žádný problém. Spočítal jsem si, že kdybych měl v Praze pronajatý tak velký prostor, jako mám tady, tak se nedoplatím. A mám tu klid, i když tu jsou často početné návštěvy. Je zajímavé, že i když jsem byl v onom ateliéru v Praze Řepích a zašel třeba do centra, potkával jsem tam míň lidí než tady. Tam byli všichni někde zastrčení. Sem přijíždějí bývalí spolužáci, kamarádi z party kolem Divadla Sklep a nebývám tu až tak sám. Ale i to někdy potřebuji. A do Slavonic chodím většinou pěšky.“
Půda počká
Vlastně všechno na domě si Martin Ceplecha dělá sám. „Okna jsem dostal od kamaráda z Hradce. Tam, kde se propadal strop, jsem ho prostě podepřel trámy a sloupy. Příčku, která se drolila, jsem vyboural a rovnou si tak zvětšil kuchyň. Když jsem začal barák opravovat, plánoval jsem bydlení v podkroví. Tady v přízemí je totiž od pasu dolů krapet zima.
Půda je ale tak obrovská a zanedbaná, že by to bylo moc práce. Po čase jsem zjistil, že nedělám na ničem jiném než na baráku. Tak jsem si řekl: pozor! Od té doby jsem se na zedničení vykašlal a zjistil, že to jde. Nehledě na to, že rekonstrukce půdy by byla sice krásná, ale nákladná.“