Jak bydlí režisér Jiří Adamec na pražské Hanspaulce

Všude jsou zabudované vestavěné skříně, u každé ložnice je menší koupelna. Výhled odtud je z jedné strany na Pražský hrad, ze strany druhé až do Českého středohoří.

Stejně tak asi nikoho, kdo zná tvorbu známého režiséra, nepřekvapí, že zase až tolik času na využívání „místní vybavenosti“ náš hostitel nemá, a jak sám dodává – do domu se nastěhoval po celoživotní práci, až po šedesátce.

„Dneska je zrovna výjimečný den, kdy netočím a jsem doma – a ještě je takové úžasné letní počasí! Seriál Cesty domů mě zaměstnává prakticky denně a je k mé radosti opravdu dobře rozjetý.

Dva dny jsme nyní neměli k dispozici herce, netočíme, takže si mohu užívat dům a hlavně zahradu, kterou miluji a nechal jsem ji vybudovat k radosti mé, rodiny a především k radosti dětí před pár lety,“ konstatuje Jiří Adamec.

Při vzpomínce na jeho pracovní nasazení lze jen dodat, že i v době naší návštěvy v obývacím pokoji probíhala porada realizačního týmu…

Nicméně chodbu spojující vstupní halu s kuchyní a jídelnou v přízemí zdobí velká zarámovaná mapa světa s malými kulatými samolepkami označujícími místa, kde už s rodinou byli na dovolených. Puntíků o hodně víc než na berušce a také o dost dál od sebe!

„Rádi i s dětmi poznáváme zajímavá místa na celém světě. Dokud to jde,“ usmívá se pan režisér.

Kolem jsou krásné domy s velkými zahradami, které jsou už z velké části zrenovované a parcely upravené jako okrasné. A je tu, na Prahu, nebývalé ticho. Nedaleko jsou i tenisové kurty. Ze všech stran upravené parky.

„U nás, pravda, v bazénu řádí hlavně děti a jejich kamarádi ze sousedství. Bazén milují a už ve třech měsících měly šanci zažít plavecký výcvik. Takže není divu, že se na dalekých cestách chovají i v mořích jako ryby. Já jsem vždy rád sportoval, hodně a rád jsem hrával tenis. Ale od té doby, kdy mě ráno při zvednutí ruky bolí pro tenis důležité klouby, to už není ono. A při pohledu do občanky také ne, ale pořád se snažím alespoň aktivně hýbat. I když hodně cestujeme, tady, u nás doma, bývám rád a jsem šťastný, že se mi podařilo vybudovat tohle krásné místo k životu.“

Však tu také všechno nese rukopis pána domu. Moderní, včetně nejrůznějších technologií, se tu vkusně doplňuje se starožitným a jednotlivé zóny bydlení se na čtyřech podlažích propojují a (podle potřeby) oddělují.

I když od ozdobně kované branky v oplocení zahrady vedou ke vstupním, dvoukřídlým a vysokým, dveřím domu hrubě řezané mramorové schody, a celý dům je jedno celé podlaží nad úrovní ulice, nijak svojí majestátností z okolí netrčí. Působí, jako by tu byl v této podobě vždy. Režíroval tady Jiří Adamec i architekta a stavebníky?

„Tento dům jsem si opravdu vymyslel a namaloval ho na papír sám. Včetně všech vazeb mezi jednotlivými obytnými prostory. Pravdou je, že na tomto místě stál úplně jiný domeček, a že z něho nezbylo prakticky nic. Tam, kde bylo okno, jsme otvor zazdili a prorazili ho třeba jen o půl metru vedle. Tak to při přestavbě fungovalo celé, byly vytvořeny optimální vztahy, aby se tady dobře žilo. A musím říci, že se tu žije opravdu hezky.“

Takříkajíc kámen na kameni tu nezůstal od zahrady až po poslední krov střechy. A to jsme ještě nevěděli, že tu z trávníku zahrady vedou na zadní terasu schody mající historickou hodnotu!

„Někdy koncem padesátých let se na Staroměstském náměstí bagrovalo a mnohaletými nánosy zavátá původní dlažba ze čtrnáctého století se odvážela na skládku – ručně opracovávané kameny! Původní majitel domu, který tady tehdy žil, sem v kufru svého moskviče denně vozil vždy pár kousků a my to tu našli na hromadě pod hlínou valu před domem. Teď jsou z toho tyhle neuvěřitelné schody.“

Staré se tu s novým tedy propojuje ještě více, než se zdá očím hostů. Kompletně přestavěné a využité je i podkroví: velká místnost s přiznaným trámovím je dětská herna a vedlejší pracovna by mohla být i menší bytovou jednotkou. Nechybí pohodlný sedací kout ani piano po Petru Mukovi.

Pod střešními okny domovní schodiště pokračuje schody vedoucími až do špice střechy, kde je místo na spaní. Pod pyramidou střechy možná i k uklidnění těla i duše.

„V pracovně sedávám, když přijedu z natáčení a čeká mě ještě další velké množství navazující práce, zejména u počítače. K tomu je potřeba klid a pracovna, kde se mohu zavřít. Je to jediná místnost, kde jsem si vybudoval i klimatizaci. Když je takové vedro jako dnes, tak by se tady hodiny a hodiny vydržet moc nedalo. Tohle je jen můj vlastní svět, a tady se umím zavřít. A mám možnost použít i klíč zevnitř,“ ukončuje s úsměvem roli hostitele režisér Jiří Adamec.