Jak bydlí reportér Adam Novotný v útulném pražském bytě

Adam s přítelkyní bydlí v příjemném pražském bytě, kde bylo jeho kutilským maximem přišroubování konzolí.

Do podnájmu se přistěhovali po celkové rekonstrukci domu, a tak jen dolaďovali ke své spokojenosti interiér.

„Jsem devadesátý ročník a třeba televizní soutěž Deset stupňů ke zlaté, kterou moderoval děda, jsem nezažil. Ale vztah k zahrádkám jsem si vytvořil vlastně už v dětství, protože jsme k němu jezdili každé prázdniny a svátky na chalupu u Volyně.

Už tam jsem poznal, že je při chalupaření pořád co dělat a člověk musí pomáhat. Pak už neměl děda čas jezdit až na Šumavu a postavil si barák kousek za Prahou. A když mi bylo třináct, tak postavili naši naproti dědovi. Tam už jsem opravdu pomáhal, i když jsme nestavěli svépomocí. Ale chytlo mě to.

Když jsme se do Kamenice nastěhovali, děda často se štábem natáčel v okolí a já někdy býval ze zvědavosti u toho,“ vzpomíná Adam na doby, kdy jablko začalo dopadat nedaleko od stromu.

Bydlení v ulici nedaleko Nuselského mostu by se někomu mohlo zdát neutěšené nebo i depresivní. Ne tak v domě, kde nás hostitel upozornil, že paní majitelka dbá na zákaz kouření v bytech, ale i vlastnoručně pomalovala stěny na chodbách a nejen tím domu vtiskla, za zavřenými dveřmi do rušné ulice, osobitou a příjemnou atmosféru.

A když se ke zmodernizovaným bytům přidá ještě všem přístupná terasa, kde lze pěstovat bylinky i grilovat, jde opravdu o překvapivě klidné i poetické místo.

„Jen tu kvůli hluku z ulice nemůžeme mít v parném létě v noci otevřená okna. Ale jinak máme všude blízko a ta terasa je skvělá! I kvůli místu na kouření,“ dodává s mírně provinilým úsměvem Adam.

Nedávno dostudoval (po střední podnikatelské škole a krátké zkušenosti na vysoké ekonomické zemědělské) masově sociální komunikaci na Univerzitě Jana Ámose Komenského.

„Vím, že se o té škole mluví i negativně, ale když chcete, tak tam máte co studovat. Nic zadarmo jsem nedostal a na státnice jsem se musel šprtat.“

Po zkušenostech na Nově, s živými vstupy a výrobou reportáží do zpravodajství, Adamova televizní kariéra už přes dva roky pokračuje na Barrandově. Aktuálně v pořadu Kutil Adam. Tvůrci se snaží pořad odlišit od těch už zavedených na jiných stanicích.

„Je to výzva. Samozřejmě být vnukem svého dědy je při takovém formátu dvousečné. Lidé mají snahu mě s dědou porovnávat, což je pochopitelné, na druhou stranu nemožné. Vždyť on to dělal celý život, a tak mě s ním jen stěží může někdo srovnávat. Snažíme se lidi inspirovat třeba výrobou řady zlepšováků, které se hodí nejen do domu, ale i na zahradu. A navíc díky nim ještě ušetří peníze,“ dodává Adam k pořadu zabydlujícímu se v neděli odpoledne na TV Barrandov.

„Děda byl pro takové věci zapálený a věnoval se jim srdcem padesát let. Kdybych k nim neměl vztah, dělal bych něco jiného. Je pravda, že je to i stres a pořad se vyvíjí, ale ani nejde dědu kopírovat a hlavně bych to tak nechtěl. Přitom, myslím, pořád platí, že jsme zručný národ a baví nás si dělat svoje věci a taky nejsme rozhazovační. A ty zlepšováky, co ukazujeme, zvládne i průměrně šikovný divák.“

Adam žil ještě před dvěma lety v domě u rodičů.

„Po seznámení s Petrou jsme krátce bydleli u ní na Vinohradech, kde to bylo fajn. Nebylo jednoduché zvyknout si, po letech života v domě s velkou zahradou na kraji lesa, na byt. Rád relaxuji v lese. Naši mají tři psy. S těmi jsem si vždy po práci v televizi nejlépe – na pařezu – vyčistil hlavu.

Teď jsme tady v podnájmu 2+kk a naštěstí je přes ulici mezi domy proluka, takže koukáme do korun stromů. Kromě vzpomínaného hluku od tramvají je tu další nevýhoda – už mi dvakrát před domem vykradli auto.

Je pravda, že mě stále drží touha se na venkov jednou vrátit. Městské bydlení má ale výhodu v krátkém dojíždění do práce i v blízkosti nabídky různých druhů kultury. Teď se nám tady bydlí dobře a až na tu přírodu nám tu nic nechybí. Navíc jsme skromní, k životu toho moc nepotřebujeme a taky tu žádné zbytečné věci nemáme. Máme místo u stolu i k posezení před televizí a na žádné velké zdobnosti si nepotrpíme.“