Článek
„Není jednoduché opustit kvůli stoupající vodě místo, kde žijete. A už se také nedivím, zejména starým lidem, že se nechtějí stěhovat, i když si ten strach zažili. Tady to bylo také hodně divoké. A když jsme pomáhali sousedovi vynášet věci ze sklepa, tak nás to tam málem zalilo, moc nechybělo,“ vzpomíná dnes už s nadhledem Roman Vaněk.
Knihovna nad schody a mezi pokoji.
Také si pamatuje, jaké měli štěstí, když jim známí až z Liberce pomohli sehnat vysoušeč. „Měli jsme ho tu jako jedni z prvních. Byla to výhra už proto, že jsme také brzy mohli zaměstnat řemeslníky. Pak o ně byla opravdová nouze. Vidím to jako dneska, ale naštěstí jsme dali vše do pořádku poměrně rychle.“
Roman Vaněk
Umocněná pohoda
Štěstěna rodinu Vaňkových provázela už prý na samém počátku rozhodování o bydlení v domě se zahradou. „Z malého pražského bytu jsme do těchto míst jezdívali k rodičům manželky, která nedaleko prožívala dětství. Neuvěřitelná náhoda může za to, že jsme tu později sehnali i tento dům. Jednou nám nevyšel plánovaný program na víkend, tak jsem navrhl, že si sem jen tak zajedeme ke známým na pivo. A oni nám pak řekli, že je tento, tehdy neobývaný, dům na prodej!
„Chrámová loď“ vznikla originální přístavbou, při které bylo použito klasických stavebních postupů.
Rozhodli jsme se rychle. I když se tady muselo udělat hodně práce, včetně nových podlah a změn v dispozičním řešení. Přesto jsme původní ráz vilky zachovali a přistavovali směrem do zahrady v místech, kde bývaly kůlny.“
Chrámová loď vznikla originální přístavbou, při které bylo použito klasických stavebních postupů.
Kouzlo prvorepublikové vilky ponechali, ale přidali moderní doplňky, citlivou i odvážnou volbu barevnosti interiérů a pohoda je tu již několik let doma! Jde o dílo hlavně paní domu a dvojice mladých architektů, kteří i za projekt modernizace tohoto prostoru dostali jakousi cenu.
„Nejsem typ kutila, mám to tu takto rád, ale třeba zahradu vůbec nestíhám a dům vnímám tak, že má sloužit mně, a ne já jemu.“
Prolínání moderního s původním vytváří nezaměnitelné kouzlo místa.
Plánovaný návrat do Prahy
„Máme to tu rádi, ale přece jenom pracujeme na stěhování. Rozhodně ne proto, že tu byla kdysi povodeň. Je něco jiného opouštět domov, když jde člověk po svém rozhodnutí a do výhodnějších podmínek. S manželkou děláme léta spolu a už není možné, aby ona byla kvůli dětem a jejich školám a kroužkům hlavně taxikářkou. Koupili jsme v Praze parcelu - zase úžasnou náhodou - nedaleko školy dcer.
Pokoji jedné z dcer dominují veselé barvy.
Takže budeme zase stavět… Už jsem se kvůli tomu doslechl, jak šíleně bohatí musíme být a že už nemusíme hákovat. V téhle zemi se úspěch neodpouští…,“ konstatuje mírně trpce, ale vyrovnaně Roman Vaněk, bývalý fotograf ČTK, pozdější dovozce (první do Evropy) vína z Brazílie („Dodnes mě tam za to mají rádi a píší o mně v učebnicích.“) a mnohaletý propagátor kvalitního jídla a správného vaření.
„Ti hlupáci už nevidí, že takříkajíc v pondělí ráno odejdu do práce a vrátím se v pátek večer a mezi tím si s dětmi dopisuji…“
Částečný strop nad kuchyní dal vzniknout pracovně v patře - s výhledem na obývací část.
Lehce sarkasticky bychom mohli našeho hostitele uklidnit, že jej rodina může vidět kdykoli si na internetu vyhledá jeho cyklus Peklo na talíři (stream.cz). I takovou aktivitu totiž stíhá při, už téměř pětiletém, řízení školy pro amatérské i profesionální milovníky dobré gastronomie - Pražského kulinářského institutu.
Prakul a jídlo v tlupě
„Doma vaříme oba, já i žena. Jana nechce vařit pro víc lidí, takže mejdany spíš vařím já. Kuchyň je místo shledávání se. Místo, které spojuje. Máme to už padesát tisíc let v krvi. V tom jsme se nezměnili. Člověk jí raději v tlupě. Proto i náš nový dům bude vypadat podobně, jen o něco větší.
V přístavbě je kuchyň s velkým jídelním stolem součástí obývacího pokoje.
Už bych se nemohl vracet do bytu. I když nejsem kutil. Přijdu domů a odpočívám. Moje práce mě baví a byl to osud. Dvacet let jsem se věnoval zahraničnímu obchodu, i když jsem vystudoval výtvarnou školu… Vaření a jídlo si mne prostě našlo a vždycky to byl můj život. Až jsem si řekl, že po mně nic nezůstává - nakoupil jsem a prodal…“ Tak vznikla, po zkušenostech ze světa, i Romanova škola řečená Prakul.
Roman Vaněk, jak sám říká, zeměkouli objel několikrát dokola (nahoru i dolů), kmotry jeho dcer jsou brazilští přátelé. Nikdy jej při tom nenapadlo odstěhovat se s rodinou úplně někam jinam?
„Ó, jo, jasně! A když to tady kolem sebe v této zemi sleduji, tak mě to napadá poměrně často. Karibský ostrov s hezkou minirestauračkou, s rybami a grilem. A klidem! V této zemi pořád platí: Když vy břízolit, tak my vo štok vejš…
Částečný strop nad kuchyní dal vzniknout pracovně v patře - s výhledem na obývací část.
V gastronomii jsme u nás zamrzli v době, kdy tu Ondra Hejma překládal porno. V řadě malých měst se nezměnilo vůbec nic. Každý si myslí, že když si otevře hospodu, druhý den zbohatne. Každý se zaříkává cenou, ale všichni na světě chtějí nízkou cenu. Nejsme žádnou výjimkou. Abych se držel gastronomie, tak v té jsme zapomněli používat náš selský rozum. A v mnoha restauracích vůbec nepochopili základy. Tam, kde ano, mají i dnes plno.“
Evolucí k sebevědomí
Naštěstí, jak si Roman Vaněk všímá, i Češi procházejí jakousi evolucí, během níž přicházejí na to, že se už nemají nechat ohlupovat. „Přibývají věci, které si prostě nenecháme líbit a ten, kdo se nebude chovat jako profesionál a bude jen chytračit, tak v konkurenci neuspěje.
Ložnice v patře už je decentnější, ale také nápaditá a hlavně s přiznanými trámy natřenými bílou barvou.
Vezměte si, že jen v Praze je nějakých dvanáct tisíc hospod. To prostě není možné! Nebo fakt, že jakékoli malé městečko s malebným náměstíčkem má Pizzeria Ristorante. Majitelé byli nejdál na Nežárce a jediný produkt, který znají, je dvanáctiprocentní smetana, křehčené kuře z Tesca a třicítka eidam - to jim k italské kuchyni stačí. Mnohdy se bojíme být Češi a vyrábíme jen kreace.“
