Jak bydlí Petr Čech, pokračovatel mlynářského rodu a majitel ostrova u Berounky

Už samotné bydlení by zde někdo z města mohl považovat za oběť. I když je tu krásně, je to vlastně i o čekání na další povodeň. Od časů vodou odnesených a Otou Pavlem popisovaných se na samotě u osady Šlovice-Slabce vlastně až tolik nezměnilo. Vzácné místo!

„Místnosti v přízemí máme obložené dlaždicemi. Bláto po záplavách musíte odstranit hned, později je to téměř nemožné,“ konstatuje zkušeně náš hostitel ještě předtím, než nás zve na prohlídku expozice Elektroskanzenu s původním a prvním Kolbenovým elektromotorem u nás. Zde se – na Rakovnicku – poprvé vyráběl střídavý proud a exponáty vypovídají o první elektrifikaci. Mlýn na elektrárnu nechal v roce 1911 předělat Václav Čech, děd našeho zasvěceného průvodce.

„Patřila nám i nedaleká hospoda, kam děda nechal samozřejmě zavést SVŮJ proud, a když se tam večer rozsvítilo, tak zářilo celé údolí a hasiči si mysleli, že hoří les,“ vzpomíná Petr Čech, který ani po sedmdesátce neuvažuje o obsahu slova důchod.

V areálu buduje i expozici připomínající hlavně inženýra Kolbena, který v Americe spolupracoval s Edisonem. Však se inženýru Čechovi za jeho úsilí dostalo na místě samém osobního uznání i od potomků slavného krajana.

Začátkem června se tu chystala další sláva – připomínka stého výročí založení prvního mlýna na elektrický pohon v ČSR a desáté výročí Elektroskanzenu Čechův mlýn – na kterou se sjíždí nejeden slovutný inženýr či profesor a fanda nadšeného úsilí pana Čecha.

Kouzla místa se naučila užívat i partnerka našeho hostitele Kateřina Hasmanová, která se seberealizuje i tvorbou keramiky. V přilehlé hospodářské budově si zařídila ateliér s pecí. Inspirací je jí samozřejmě i okolní příroda a zvířena.

„Sousedovi“ přes řeku – Honzovi Vyčítalovi – vytvořila několik koček v podobě jeho nezaměnitelných kreseb. Na Čechově mlýně se opravdu nescházejí jen znalci techniky!

Expozici vodní elektrárny si do mlýna přicházejí prohlédnout vodáci i školní výlety. Zdarma. A Petr Čech se proměňuje v průvodce (během svého pestrého života také přednášel studentům), jehož slova hltají i děti, které něco takového v tabletech ještě neviděly.

„Když se někdo zeptá, co je dlužen, tak odpovídám, že vstupné je dobrovolné. Budujeme to tu bez jakýchkoliv dotací a o penězích to tu pro mne opravdu není. Ale věřte, že o problémech s razítky a povoleními bych vám mohl vyprávět dlouho. I o tom, jak mi jako výrobci elektřiny vadí celý ten byznys kolem fotovoltaických elektráren,“ konstatuje průvodce místem, kde nejen procházejí, ale také se podepisují dějiny.

„Vůbec tady žít není pro městského člověka snadné. Já pocházím z Hořovic, což není daleko, ani velkoměsto. Ale Petr pracoval třicet let v Praze. Že se sem natrvalo vrátil, jen potvrzuje, že tu ctí rodinné kořeny,“ stačí nám ještě říci paní Kateřina, než odveze vnučku Emičku na angličtinu.

Ostatně vyjet od řeky serpentinami na rovnou silnici je vlastně také výkon.

„Když jsme se sem přistěhovali a dokončila se tady rekonstrukce přízemí, přišla povodeň. Dva roky jsme tu žili s věcmi v krabicích. Pak se také utrhl kus skály za domem a udělal díru ve zdi. Naštěstí v místnosti nikdo nebyl,“ vyjmenovává s lehkým úsměvem paní domu situace ze života ve mlýně s (moderní) vodní elektrárnou a dlouhou historií v chráněné krajinné oblasti.

O hravosti našeho hostitele svědčí vedle všech technických i rodinných památek i grilovací domek, který nechal podle severské inspirace postavit na břehu náhonu. Něco mezi jurtou a teepee.

Stavbička s lavicemi okolo otevřeného ohniště uprostřed a odvětráváním ve špičce střechy nabízí pohodlné posezení i stolování.

„A když se tu hraje na kytary, je tu i skvělá akustika,“ potvrzuje radost ze života ve mlýně po předcích Petr Čech. Je mu tu lépe než pod Řípem a těší jej zájem o místo i ze strany jeho syna a široké rodiny, kterou sem přivedl.