Článek
„Rio jsem si zamilovala, tak tu mám alespoň nad pracovním stolem zarámovaný plakát s leteckým snímkem města. V Londýně jsem vydržela necelý rok, moc mi to tam nesedlo nejen kvůli počasí, a ráda jsem se vrátila do Prahy,“ konstatuje rodačka z Domažlic.
Ostatně ani její cesta k současné profesi nebyla nijak přímá. Své klasické vzdělávání korunovala absolvováním přírodovědecké fakulty (biologie a ekologie) na Univerzitě Karlově.
„Latinské názvy květin, které tu všude mám, si ale opravdu nepamatuji. Takové informace jsem po zkouškách rychle vytěsnila. Vím, že květinám se musí člověk opravdu s láskou a neustále věnovat. Pak se jim daří,“ usmívá se naše hostitelka.
Vztah k přírodě dokumentuje i její autorská řada polštářů a povlečení s makrofotografiemi přírodních motivů. Spolupracuje – i na dálku – s kamarádem, anglickým fotografem. Školu interiérového designu si dodělala nedávno.
Designérka na cestě
„Od dětství jsem chtěla navštívit deštný prales a být tam vědkyní. Sen jsem si částečně splnila v Brazílii, kde jsem deštný prales navštívila jako turistka a kde mám dodnes přátele a vracívám se tam. Tamní barvy, příroda a temperament mi nezevšedněly.
Anglie je protipól Jižní Ameriky a mě to v Londýně opravdu netěšilo. I když jsem tam měla dobrou práci, hezké bydlení i přátele a vše se usazovalo. Londýn je pro mne šedivo, špína, déšť… Já mám ráda slunce, veselo, emoce… Tam mi byla nekončící zima, skoro jsem odtamtud utekla. A ráda sem, do Prahy.
Změnám se nebráním. Někdo si možná řekne – návrhářka interiérů a jak obyčejně bydlí. Ale já to tu mám moc ráda a budu se stěhovat jenom proto, že musím. Jsem tu v podnájmu, takže je tu i původní nábytek a do úprav jsem investovala minimum peněz a přitom pracovala s tím, co tady bylo. Abych byt přece jenom přizpůsobila – i barevně – svým představám, stálo mě to pár tisíc. Včetně nákupu kyblíku na vytírání.“
Kouzlo detailu
„Stěnu v kuchyni jsem si štětečkem malovala dva dny. Inspirací mi byla keramická, ručně vyráběná kazeta na papírové kapesníky, kterou jsem si dovezla z Mexika. Její úžasně modrá barva a motivy květů se staly základem pro další detaily v této kuchyni. Jsou nejen na stěně, ale i na závěsu u okna a na dřevěných přepravkách zeleniny, které jsem si také podle svého dotvořila a mám je v kuchyňské polici. Ale kazeta na kapesníčky mě inspirovala až tady. V minulém bytě jsem ji měla jen někde odloženou. Teď jsem ji nosila po obchodech a hledala k ní tu pravou modrou na další doplňky.
Lidé mívají doma i drobnou věc, která je jim blízká, a na základě toho jednoho předmětu je příjemné dotvořit interiér celé místnosti. I tak si lze vytvořit ten pravý osobní vztah,“ vysvětluje hostitelka.
Empatie bez manipulace
„Ukradli mi auto a řekla jsem si, že už zlodějům další kupovat nebudu. Do budoucna si dovedu představit, že bych zase vyjela do zahraničí. Nebo se třeba soustředila na dovoz interiérových doplňků z Brazílie a Mexika. To, co jsem tam viděla, mě opravdu nadchlo. Mám ráda věci, na kterých je patrný dotek lidské ruky. A oni dokážou z minima udělat krásné věci! Vypálí hlínu a pomalují ji barvami. Nebo jejich koberce!“
Jako má Michaela Hořejší trpělivost se svými květinami, dbá i na to, aby si pečlivě vyslechla své klienty. A teprve potom se pouští do navrhování jejich interiéru.
„Při prvním povídání s klientem opravdu nespěchám. Vím, že někteří kolegové z oboru mají první hodinu zdarma a pak už platíte…. Nedávno jsem byla u jedné paní v domě celý den. Musím si s lidmi pohovořit, vyslechnout je a co nejvíce je poznat. Když chcete někomu nabídnout, že mu navrhnete interiér, je empatie důležitá. Je nutné vědět, co cítí a potřebují k tomu, aby jim bylo doma dobře. Přitom nemůžete koukat na hodinky. Pak, když klientovi ukážu výsledek návrhu zpracovaného v počítačovém programu, tak už s ním často rovnou souhlasí, i když mám připravené třeba i varianty. Rozhodně vůbec nechci s lidmi manipulovat.
Někdy je mi ale líto, že například trvají na konvencích, starých zvycích, které jsou v jejich novém prostředí zbytečné a z mého pohledu nepatřičné. Ale nechci na někoho tlačit. Ukázat inspiraci, to ano.“
Jasno má Michaela i o svém jednou vlastním bydlení, s jeho pořizováním ale nespěchá: „Spíš je podle mého důležitější – než nějaké materiální vyjádření bydlení – jak a s kým. Samozřejmě mám ráda krásný domov, ale když budu šťastná, tak si ho vytvořím všude a hezký. Jistě, líbí se mi jedno křeslo za sedmdesát tisíc. Ale teď mám jiné priority.“
Investice do pohody
Někdy Michaela naráží na to, že její současný obor je u nás pořád ještě v plenkách.
„Hodně lidí dá statisíce za zařízení nebo ještě více za postavení bydlení, ale investovat zlomek této částky za architekta nebo designéra se jim zdá zbytečné. Přitom by ve výsledku mnohdy naopak ušetřili. Mohu jim nejen ušetřit špatně vynaložené peníze a čas, ale i nabídnout originální řešení podle jejich představ.
V Americe, kde mám kamarádku věnující se také tomuto oboru, je interiérový designér pomalu stejně vážený jako lékař. Protože pro mnohé je tam vkusné a příjemné bydlení stejně důležité jako být v pohodě a zdravý. Samozřejmě to souvisí.“