Článek
Sympatický pár se poznal před osmi lety. „Potřebovali jsme někde být. Už proto, že se nám narodila dvojčata.“ Nakonec zůstali v provizorním podnájmu sedm let. Ale zase měli čas vyhlédnout si parcelu pro vlastní dům.
„Jsem rád, že nemáme žádné dluhy a dokončovací práce tu necháváme dělat postupně, jak si je můžeme dovolit. Zvolili jsme tento přístup a jsme spokojení,“ konstatuje Zdeněk, když nás provází rozlehlým domem, který šikovně kopíruje sklon nemenšího pozemku.
V suterénu se na svět klube jeho budoucí pracovna, zatímco v sousední místnosti je dost místa na vždy připravenou míchačku i jízdní kola. Kousek od ruzyňského letiště je hezky i na vyjížďky.
.: Pracovnu Zdeňka Vrby zaplňují hudební nosiče připravené na cestu. foto: Právo/Václav Jirsa
Rodinný projekt
„Podnájem jsme měli v sousedství a na procházky s kočárkem chodili pod touto strání, která ještě byla loukou. Pásly se tu krávy. Lehávaly si a odpočívaly v místech, kde dnes stojí náš dům.
Tak jsme si říkávali, že tady bude dobře i nám,“ usmívá se náš hostitel a my chválíme i výhled z okna. Na protější zelené stráni za potokem už nikdo stavět nebude.
Další hezkou kapitolou příběhu tohoto domu je i fakt, že jej nakreslil pan architekt - tatínek paní domu. „Jako projektant za svůj dlouhý život namaloval a postavil strašně moc velkých i malých domů - dřevěných i panelových. Ale nikdy nepostavil domeček pro sebe.
Když se naskytla tato možnost, tak se do toho s vervou dal. Já jsem si také nadšeně nakreslila nějaké čtverečky a táta jen řekl - takhle to nejde. A už jsme byli v sobě, nastalo správné tvůrčí pnutí,“ vzpomíná ráda Iva. „No ano, normálně nás limitoval v našich představách nějakýma rourama a tím, co by neschválili hasiči,“ přidává se s úsměvem Zdeněk a potvrzuje tak nadhled a lehké bohémství.
.: Celodřevěné schody zdobí střed domu. foto: Právo/Václav Jirsa
„Když mi pak předal hotové plány, tak mi úplně padla brada a užasle jsem koukala přesně na můj vysněný dům. Žádná počítačová grafika, ale poctivý výkres tuší. To bylo tátovi dvaasedmdesát,“ dodává paní Iva.
Dneska sice už dává za pravdu i Zdeňkovi, který prý už tenkrát říkal, že je to velký dům. „Ale zatím tu nezbyla místnost na moji pracovnu, kde bych skládala muziku a zašívala se před dětmi,“směje se. „Jsem holka z paneláku a vím, jaký problém je třeba úložný prostor. Tak mi tady metry navíc nevadí.“
Zvednutá laťka
Originální dům při pohledu ze spodní strany dělá dojem, že je ještě větší, než vypadá. Od příjezdové silnice je tomu naopak.
V každém případě mají děti -dvojčata Adam a Eva i starší Dominik - každý svůj pokoj v patře. V přízemí ozdobeném velkorysým schodištěm do prvního patra (podkroví) je prostorná obývací hala, jídelna s kuchyní a vstupem na terasu.
Ale i velká koupelna a pracovna poznatelná podle kufříků s cédéčky. Schody (už betonové) pokračují do suterénu (přízemí při pohledu ze zahrady), kde by jednou mohl být i samostatný byt.
„Garáž máme uprostřed baráku. Vybudovat pořádné podsklepení se nám zdálo lepší, než navážet spoustu zeminy na vyrovnání pozemku a pak přistavovat různé kůlny a krechty. Dům má mít sklep, když to jde.“
Celkovou dispozici ovlivnila i improvizace hned na začátku výstavby.
.: Voda v přízemí teče, jen zrcadlo „mlčí“, zatím (vlevo). V přízemí (popřípadě v -1) už zbývají také jenom dokončovací práce (vpravo). foto: Právo/Václav Jirsa
„Když se tady prvně koplo, tak jsme byli sice šťastní, ale hned se objevil nečekaný problém - asfalt na příjezdovou cestu navzdory našim protestům položili o metr výše. Tak jsme museli zvednout o metr základy, abychom nezůstali utopení pod silnicí!“
Další smutná zkušenost byla odfláknutá práce zedníků. „Zrovna, když rychle přibývala hrubá stavba, tak jsme tady nemohli pár dnů být.
Tvarové cihly napojovali tak, že jsme se s firmou rozloučili a zbytek dodělávali s místními zedníky - stejnými bohémy jako jsme my. Jednou jsme po štaci vyspávali my, jindy oni. Mělo to takový veselý průběh. Někdy jsme se přitom opravdu i nasmáli, ale hlavně dílo jsme zdárně a lépe dokončili než s firmou.“
Nekončící proud
„Bydlíme už tři čtvrtě roku v domě, který prostě není dodělaný. A včetně venkovních úprav čekáme, že tu bude co dělat ještě tak deset let. Zatím nás vůbec netrápí, že místo lustrů máme většinou žárovky na drátu.
Důležitější je, že se tady máme rádi. Mám báječnou ženskou a děti. A nikomu nic nedlužíme. Pravda, s dokončením domu jsme zůstali jako horolezci pod vrcholem. Ale tábor před závěrečným výstupem funguje.“ Naštěstí prý mají oba dost práce, která je těší.
„Ivka natočila úspěšné album duetů s Pavlem Rothem (Lůžko z trávy), zpívá i samostatně a už třetím rokem vystupuje se skupinou Rangers a také se vracívá do své rodné kapely Schovanky,“ vyjmenovává Zdeněk Vrba, kterému mimo jiné opět dělá radost rozhlasové vysílání Nočního proudu, dnes už klasického formátu. Kromě toho se zavedl jako univerzální moderátor. Těch mnoho není.
.: Obývák je zároveň vstupní halou za úzkou předsíní. foto: Právo/Václav Jirsa
„Pracujeme rádi, baví nás to a často se sejdeme na společném pódiu. Cestujeme po celé republice. I proto bydlíme právě tady. Mám to kousek do Prahy, ale třeba i do Litoměřic na Zahradu Čech.“ Asi není náhoda, že nejlepší zkušenost s řemeslníky (byť nedaleko Kladna) udělali s těmi z Moravských Budějovic.
„Asi si na Moravě více váží práce a máme tam kamarády z našich zájezdů. Jedna firma spolehlivě dodala schody. Plyn, topení, elektriku i vodu nám tu dělal kamarád. Jmenuje se Mirek Železný (vypadá jako mladší a hezčí Zdeněk Srstka). Když mu chci doplatit další peníze za odvedenou práci, odpovídá - neotravuj, dáš mi to příště.“
Že se dílo daří, je jasné už dnes. Kvalitu domu prý potvrdila nedávno i zatěžkávací zkouška.
„Přijela ségra - také s dvojčaty, Zdeňkova dcera (jak říkává - z prvního života) Dominika, babičky, dědečkové... Spalo nás tu čtrnáct! Spojili jsme Vánoce, Velikonoce a narozeniny. Sešlo se asi sedm dortů,“ vyjmenovává paní Iva.
