Článek
Cesta od studia architektury k výrobě vitráží trvala několik let a zdá se, že zatím není u konce, neboť se Janovi daří obě profese skloubit a kombinovat. Považuje to za životní úspěch.
Kolem krbu jsou klasické pálené cihly. Na stěnách v obývacím pokoji i v kuchyni jsou jako obklady nepálené cihly.
„Studoval jsem architekturu a do rodinného řemesla mě nikdo nenutil. Po škole jsem pracoval v architektonické kanceláři, dostal se k větším a zajímavým zakázkám. Nyní pracuji na menších objektech, které nevyžadují tak velký projekční tým či na interiérech.“
Jan Černohorský s předlohou pro vitráž podle návrhu výtvarníka Stefana Milkova.
Nyní v Ateliéru Vitraj realizují, ve spolupráci s výtvarníkem Stefanem Milkovem a podle jeho návrhů, nebývale rozměrnou zakázku.
„Je to dělicí stěna mezi jednací místností a kanceláří. Pro klienta zpracováváme architektonické řešení včetně tohoto originálního interiérového prvku. Vitráže jsou dnes často považovány za něco archaického, spojovaného pouze s kostelními okny. Je to klasické, avšak stále živé řemeslo.“
Aktivní přístup k pasivnímu domu
Z domova – ve vesnici Statenice na severním okraji metropole – dojíždí do ateliéru ve vokovické zahradní čtvrti u lesa jen pár kilometrů.
Kuchyň s jídelnou jsou součástí obytného prostoru zabírajícího téměř celé přízemí domu.
„Hodně jsem si toho na domě dělal sám, a i proto padla volba na dřevostavbu. Přišlo mi to pro svépomocnou stavbu nejlepší. Je to vlastně stavebnice. Sám jsem si například přizdíval zdi z nepálených cihel, protože s tím se nikdo nechtěl dělat. Hlína v interiéru dobře pracuje s vlhkostí. V cihelně jsem si koupil po dohodě osm palet cihel, než je odvezli do pece.
Vůbec jsem se snažil dostat do interiéru hmotné prvky, které by akumulovaly a pracovaly s vlhkostí. Je tu rekuperace a teplovzdušné vytápění, které vysouší, tak aby se to vyvažovalo. Nepálená hlína a dřevěné obklady vytvářejí příjemné vnitřní klima.“
Zahrada kousek od Únětického potoka je natolik velká, aby poskytla soukromí a přitom majitelům nezabrala její údržba až tolik času. V každém případě je s okolní zelení součástí bydlení, což dokumentují velká okna a přímý vstup na terasu, která se s postupným vylepšováním (včetně zastiňování) stala další „multifunkční místností“.
Ateliér Vitraj
Pohoda a pokoje pro všechny
Prostorné přízemí domu je vlastně jeden velký obytný prostor ohraničený kuchyňskou linkou a krbem. Pak už je tu jen koupelna, WC, menší pokoj, předsíň s úložným prostorem a schodištěm do patra, kde jsou ložnice, jeden dětský pokoj a pracovna.
Uprostřed je hala, připravená k případnému dobudování na další samostatný pokoj v patře. Každý člen rodiny by tu jednou mohl mít svoji místnost.
Úsporné, ale pohodlné schodiště doplňuje i knihovna.
Nepřehlédnutelným, takříkajíc bytovým doplňkem tu jsou police s knihami. Dokonce potlačily i původní záměr na prosklenou polici v patře nad schodištěm, kterou mělo procházet denní světlo na schody. Dnes je zarovnána „neprůsvitnými“ knihami i ta. Paní domu je vystudovaná knihovnice.
Uprostřed domu v prvním patře je velká místnost, která se jednou může proměnit na další pokoj.
Příjemný a odlehčený interiér určují zrenovované kousky starého, nově potaženého sedacího nábytku. Kuchyňská linka je kombinací poměrně levně koupené sestavy a doplněná prací truhláře. U krbu vedle pohovky slouží jako odkládací stolek uříznutý špalek. Nikde nic okázalého, ale zato hodně nápaditého a ve výsledku hlavně útulného i pohodlného.
Dvojdomek s bratrem
„Myslím, že se tu v okolí podařila i nová výstavba bytových domů nepřipomínající nepodařené satelity, i když si starousedlíci na zastavění louky těžko zvykají,“ konstatuje architekt Černohorský.
Jeho nejbližšími sousedy je bratrova rodina, protože jde vlastně o dvojdomek. I když bratr zvolil klasické zdivo.
Osvětlovací těleso je originální artefakt z rodinné dílny podle Janova návrhu.
„Začal jsem stavět hned po škole – v roce 2006 – pět let bydlíme a dnes už bych některé věci dělal jinak. Taky se za těch pár let dřevostavby posunuly o hodně dál. Povědomí stavebníků o dřevostavbách a tlak na kvalitu se zvýšily, vznikly samostatné specializované veletrhy a mnoho zdařilých realizací. To segmentu dřevostaveb prospělo.
Nastěhovali jsme se, když byl starší dceři jeden rok, a to ještě patro nebylo dodělané. A detaily se mi nedaří doladit dodnes,“ usmívá se jinak spokojený architekt Jan.
V dětském pokoji mají na parapetu čestné místo i hračky vyrobené dědečkem Jiřím.
„Toto je první dům, který jsem sám navrhl a zrealizoval. Většina spolužáků postupovala opačně a nacvičila si to na cizích. Ale nelituji a opravdu jsem si toho tady hodně osahal a mám to tu rád.“